Blacku?! Kingová?!

Část 34

Tak, poslední nádech a půjdu dovnitř. Slibuji...

Né vážně, ještě jeden nádech a jdu na to.
Asi deset minut se přemlouvám, abych vešla do dveří a hrála si na to pako. Víte, ono není jednoduché předstírat před lidma, že jste kluk, natož trochu přituplý kluk. Tak jo, dělám si srandu. Bohužel, James je docela chytrý, takže si z něj srandu dělat nemůžu...

Ale vždycky tu bude Péťa.

Jamese znám už hooodně dlouho. Napodobit ho nemůže bejt tak těžký, ne? Naposledy jsem se nadechla a vtrhla do dveří. „Promiňte, pan profesor. Sem zaspal," řekla jsem a chystala jsem se vydat na své místo, pak jsem si vzpomněla, že jsem vlastně James a sesunula jsem se vedle Blacka. Několik spolužáků se na mě otočilo, když zjistili, že jsem to jen já, tedy James, tak si zase hleděli svýho. To není žádná novinka, že James přišel pozdě.

„Vážně, pane Pottere? Jsem si jistý, že jsem vás viděl u snídaně," ozvalo se od katedry, kde se rozvaloval Křiklan. „To vás musel šálit zrak, pan profesor," odpověděla jsem a snažila jsem se napodobit Blackův frajerský úsměv. James ho totiž dělá také. Podle výrazu Křiklana jsem spíš vypadala, kdybych zadržovala větry. No co. Mně je to vlastně jedno, dneska jsem tu za Jamese.

On nad tím mávl rukou a naznačil, ať začnu s přípravou lektvaru. Dneska máme dvouhodinovku, takže moje dvacetiminutové zpoždění nemá žádný význam.

„Kde ses coural? Se tu nudím, Kingová je na tom trestu, tak nemůžu nikoho otravovat," vychrlil na mě Black a přihodil čtyři hrudky něčeho do nazelenalého lektvaru. „Klídek, Blacku. Musel jsem něco zařídit," poposadila jsem si brýle na nose. „Od kdy jsem Black? Nějak moc času trávíš s Rosie."

Párkrát si zamíchal to svoje dílo a pak dodal: „Návod je na straně čtyřicet devět."

„Promiň, Tichošlápku. A od kdy mojí úžasné kamarádce přezdíváš Rosie?" zeptala jsem se ho a do přichystanýho kotlíku jsem hodila první ingredienci. Nějaký kořen, ani nechci vědět čeho.

„Tuhle konverzaci už jsme vedli, Dvanácteráku. Prostě se mi to líbí. A teď se s tebou nebudu bavit. Si mě tu nechal samotnýho. Byla to hrůza..." Já jen pokrčila rameny a snažila se pokračovat v práci.

Po půl hodině se od Blacka ozvalo: „Přestaň mě ignorovat, když tě ignoruju já."

Já se jen ušklíbla a kamarádsky do něj drkla. Viděla jsem to u nich, když se provokujou. Nechápu jestli to drknutí má znamenat 'jsme v pohodě, kámo' nebo něco podobnýho. Black si nestěžoval, takže jsem asi dobrá v hraní si na Jamese.

Aby mi nevyprchal účinek mnoholičňáku, tak jsem si lokla z nějaké termosky, kterou jsem šlohla u skřítkům. Sehnali jsme si ji s Jamesem už včera večer. Hnusná chuť se mi rozplynula po jazyku. Měla jsem co dělat, abych se neušklíbla. Podívala jsem se po očku po ostatních, jestli si nikdo něčeho nevšiml. Jen Remus se na mě podezřívavě mračil. Třeba jen přemýšlí, jestli zamíchal svůj lektvar dvakrát nebo třikrát. U něj, jako chytrolína, nikdy nevíte.

Za několik minut končí moje utrpení. Křiklan si obchází stoly a kontroluje práci. „Pane Pottere. Co to má, prosím vás, být? Mělo to mít úplně jinou barvu." Pff. Má to mít tmavě zelenou a já mám tmavě modrou, zas tak velký rozdíl to není, ne?

„Promiňte, jsem nějak rozhozenej z rána. Nebude se to opakovat." Můžu za to, že jsem na Lektvary levá? James si sice hraje na debila, ale nějaké předměty mu vážně jdou. A ty které mu nejdou, jdou Removi.

Díra v našem plánu.

„To doufám," řekl si pro sebe Křiklan a pokračoval si v obchůzce.

„Hej, takže k tomu, o čem jsme se bavili včera..." Black to ani nestihl doříct, protože jsem mu skočila do řeči.

„Soráč, chlape, musím na záchod," rychle jsem ze sebe dostala a vyběhla ze dveří. Ještě jsem stihla pochytit jak Black po mně opakuje 'Soráč?'.

Zapomínám, že se tak vyjadřuji já, ne James. Jejda, další díra v plánu.

***************

S Jamesem jsme zjistili, že to není až taková sranda, jak jsme si mysleli. V průběhu třetí dávky jsme vymysleli nový plán. Kdykoliv byla přestávka nebo volná hodina, tak jsme pletli ostatním hlavu.

Například jsem se Prýtové zeptala na nějaký dotaz a chvilku se s ní o tom bavila. Odešla jsem jedním směrem a z druhé strany se přiřítil James s Blackem a narazili přímo do ní. Tohle jsme udělali skoro každému členu školního sboru. Vždy to bylo 'Pane Pottere?! Nebyl jste náhodou před chvílí..?!?' Byli docela dost v šoku.

Filche jsme potrápili víckrát a vůbec mi ho není líto. Tak on mě taky nelituje, když drhnu školní trofeje...

Jednou i Blacka a taky jsem dvakrát mluvila za Jamese s Lily. Jedou jsem jí vyčetla, že by měla pomáhat Rose, jako mě, s úkoly. Ona měla přednášku, že bych se měla osamostatnit a naštvaně odešla. Se docela rychle naštve... takhle ji neznám, asi nejakěj Potterovský vliv nebo co. Po druhé jsem se jí omluvila a zeptala jsem se jí, jestli mi, Jamesovi, nepomůže s pojednáním na jednu kytku. Řekla ano a zdůraznila, že to není rande. Já samozřejmě souhlasila. Na pravé rande jí musí pozvat James sám. Jsem zvědavá, jestli bude nadšený nebo naštvaný. Uvidíme.

Teď mám tak deset minut, než se přeměním v sebe. Zrovna běžím do koupelny ve čtvrtém patře, abych se mohla kde schovat a převléknout do svého oblečení, který mi tam přichystal James.

Tohle byla naše předposlední dávka, takže za hodinu či dvě bude velké vyvrcholení. Ještě přesně nevíme jak, ale to se vymyslí. Máme to vypočítané na konec večeře. V tom spěchu jsem omylem do někoho narazila.

„U Merlina, promiň."

Podívala jsem se na osobu, kterou jsem málem porazila. Laura Jacksonová. Myslím, že je o rok níž u nás v Nebelvíru?

„To je v pořádku, Jamesi. Vlastně jsem s tebou chtěla mluvit. Vím, že jsi mi říkal, že tvoje srdce patří Lily, ale já tě mám fakt ráda. Moc ráda," řekla a skousla si ret.

Já strnula. SAKRA, COŽE?

„Oh, já-" Nedopověděla jsem to, Laura mi totiž skočila do řeči. „Já vím, ty odmítáš všechny... Kolik jich bylo za tenhle měsíc? Není ti to blbý, takhle se honit za jednou holkou? Sakra, to jsem neměla říkat... To znělo blbě, co?"

Přemýšlej, Soph. Co by v týhle situaci řekl James? To fak netušim. Nemám páru. Zastal by se Lily, ne? Ten mluví o Lils pořád...

„Jsem moc poctěn, Lauro. Ale Lily mám fakt rád, jsme už dokonce kamarádi. Nechci si to zkazit. Jsi určitě úžasná, ale omlouvám se." Hodila jsem na ni omluvný pohled. Ona se podívala do země a přikývla. Po tváři jí stekla osamocená slza. Co mám dělat? Co udělá kluk, když rozbrečí holku? Sakra, já to nevím! Já jsem totiž holka, jestli jste si nevšimli.

Přitáhla jsem si jí do náruče. „Můžeme být kamarádi, jo?" Ona jen přikývla a bolestně se usmála. „Jo, tak jo." Vyvlekla se z mého sevření a zamávala na rozloučenou.

Co to jako bylo? Zlomila jsem jí srdce. Teď se docela cítím špatně...

Ano, i já mám nějaké ty city. Laura se stoprocentně nesmí dozvědět, že jsem to byla já. Určitě by si myslela, že jsme si vystřelili z jejích citů. Ještě se o tom poradím s Jamesem. Třeba se dohodneme, že si s ním o tom promluví a přizná, že jsem to byla já.

Nevím.

Jediné, co vím, že si dám pokec s Jamiem.

Tady je další kapitola :) Jsem totálně unavená, takže žádný vylívání citů dneska nebude. Doufám, že se tahle kapitola se vám nezdá tak strašná jako mně. Když tak si můžete postěžovat do komentů :D Taky se mi ztenčujou zásoby předepsaných kapitol... Asi budu muset znova zapojit mozek :D

Annie