Blacku?! Kingová?!

Část 6

Celý den jsem nic nedělala. Dala jsem si takové prázdniny po prázdninách, jestli chápete. Vybalila jsem si, a pak zbývalý čas strávila u jezera s holkama. Lily s Chloe zamířily do knihovny a Cass za nějakým Alecem, se kterým se nejspíš chce dát dohromady. Uvidíme, jestli jim to vydrží. Už minulý rok po sobě pokukovali, ale o Cass je známo, že dlouhodobý vztah není nic pro ni. Nechci z ní úplně dělat Blacka v holčicí verzi... má prostě ráda klučičí pozornost. Snad si jí ten Alec zkrotí.

Já zamířila do společenky a dala si malého šlofíka na jednom z křesel. Probudila jsem se s divným pocitem, že mě někdo pozoruje. Otevřela jsem oči a už jen viděla Blackova záda, jak se ode mě vzdalují. Tohle bylo divné.

***************

Rychle jsem do sebe hodila brzkou večeři a vydala se k Minnie do kabinetu. Mám uklidit její učebnu. Sice se ještě neučilo, tak nevím, co mám uklízet, ale párkrát jsem zametla, aby se neřeklo. Po cestě zpět jsem potkala Protivu. To je jeden z mála strašidel tady v Bradavicích. Někdy si taky rád vystřelí třeba z prvního ročníku a řekne jim, že je chce sníst. Pogratuloval mi ke včerejšímu vtípku a prolétl zdí, než jsem mu cokoliv mohla říct.

Konečně jsem se dostala k naší společence.

„Caput draconis," pronesla jsem heslo. Bohužel Buclatá dáma nemá nic na práci, a tak začala s vyzvýdaním.

„Oh, to jsi ty. Jak pak se máš? Poslední rok, co?"

„Caput draconis," otráveně jsem pronesla. "Ale, děvenko. Popovídej si se mnou."

„Omlouvám se, ale spěchám. Můžete mě pustit? Prosím." Prosím jsem protáhla do pisklavého zvuku, který dospělé tolik irituje. Dáma na mě hodila naštvaný výraz a vyklopila se. Prošla jsem otvorem a hupsla do nejbližšího křesla vedle Remuse. On seděl v rohu sedačky, nohy pokrčené do divného úhlu s knížkou v ruce.

„Čau, co děláš?"

„Jak vidíš, čtu si. Děje se něco?" zeptal se. Zamyslela jsem se, děje se něco? Blackovo divné chování? Mám se mu o tom zmínit. Ne, bylo to jen divná chvilka. O nic nejde.

„Ne, jsem jen unavená. Asi si půjdu lehnout, dneska byl fakt pernej den, chápeš." Ale Rem si už zase četl. S očima v knize mi popřál dobrou noc a vrátil se do svého světa.

Vešla jsem do pokoje a nikde nikdo. Kde sakra všichni jsou? Od večeře jsem nikoho neviděla, tedy až na Rema. Už bude osm. Tak kde se flákaj? Rychle jsem provedla večerní rutinu a šla do postele. Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Po pár minutách jsem se otráveně vyšvihla do sedu. Takhle to nepůjde. Podívala jsem se na budík. Bylo půl deváté. To je ještě čas. Rychle jsem na sebe hodila mikinu s legínami a vytáhla ze skříně svoje koště, Stříbrný šíp, a otevřela okno u mé postele. Nikomu nebude vadit, když se na chvíli proletím.

Vyskočila jsem z okna a pohotově si nasedla na sedací násadu. Nedělám to poprvé. Párkrát se zdejchnu pryč, kde mě nikdo neruší. Mám to ráda, tu volnost. Obletěla jsem naší věž a namířila koště směrem k Černému jezeru, kde jsme strávily odpoledne.

Sletěla jsem níž ke třpytící se vodě a dotkla se prsty o hladinu. Tohle jsem taky dělala asi stokrát. Poprvé se to nepovedlo a moje maličkost skončila ve vodě... málem jsem dostala amok. Už jednou jsem zmínila, že jezero nemám moc v lásce. Mám strach z hlubin. Taky z pavouků, klaunů a Baziliška. Ale teď jde o jezero. O mém strachu z Akromantule vám povyprávím jindy.

Za můj strach může Black. A také datum. Dvanáctého prosince. Tento den, každý rok, mám smůlu. Nemůžu to ovlivnit, zastavit to. Nikdo neví co s tím. Můj táta si myslí, že to má dočinění s mým prorocvím nebo tak něco. Vždycky se něco semele a skončí to špatně. Celý příběh vám také řeknu někdy jindy.

Jak už jsem načala, za můj strach z hloubky může Black. Ten mi udělal hodně věcí, že to nemůžu ani spočítat. A já jemu taky, takže jsme si kvit. Jen dvakrát to přehnal. První to bylo v prosinci ve čtvrtém ročníku.

Byl zrovna den Sophiiný smůly. Tak to nazval James, když se mě pokusil rozesmát. Lily s Cass mě přemluvily, i přes můj nesouhlas, že se něco stane, jít bruslit. Nakonec jsem svolila i s rizikem, že si bruslí přeříznu šlachy. Když mě odváděly společenkou, zařvala jsem na Jamese o pomoc. Ten to vzal jako přístup k Lily, a tak se Poberti přidali k nám.

První půl hodina byla v pohodě. Jenže pak se Black začal nudit a napadl ho úžasný nápad. Chtěl mě jen vystrašit, že pode mnou praská led, ale moje smůla mu to nedovolila. Jak jste asi pochopili, tak Black kouzlo až tak moc nevychytal, led pode mnou nakonec praskl a já slítla do ledové vody. To by nebylo až tak strašný, ale něco mě chytilo za nohu a stáhlo do hlubin jezera. Pak jsem se probudila na ošetřovně. Sice to byla vina mojí smůly, ale moje nenávist k Blackovi se prohloubila. I kdyby to udělal jiný den, pořád by mi šlo o kejhák. Prostě to přehnal. A tohle je důvod, proč se bojím hlubin. Pořád i po tolika letech si vzpomínám na ten pocit strachu a beznaděje, když mě to stáhlo pod hladinu.

Podruhé to přehnal na začátku šestého ročníku. V listopadu jsem začala chodit s Williamem z Havraspáru. Byly to asi čtyři měsíce, co jsme se spolu dali dohromady a Blacka napadl ohromný vtípek. Podstrčil Willovi nápoj lásky a on se hned zamiloval do jedné z Mrzimoru. Ta o tom neměla ani ponětí, že je to podfuk a Will jí řekl, že se se mnou rozešel a ona je ta hlavní. Black pak zařídil abych byla na správném místě ve správný čas a já je viděla jak se spolu ocumlávaj.

Pak mi Will pod vlivem lektvaru řekl, že mě celou dobu využíval a všechno byla lež. Já měla zlomené srdce na tisíc kousků. Můj svět se doslova zhroutil. Celý druhý den jsem byla v posteli a brečela. Na konci dne za mnou přišla Lily s tím, že se zjistilo, že to byl Blackův vtip. Black se přiznal klukům a Rem to hned předal Lily.

Taky mi sdělila, že Will na mě čeká za oknem. On hrál za svou kolej famfrpál, takže přiletěl na koštěti. Říkám hrál, protože mimulý rok byl sedmák a už tu není. Všechno jsme si vyříkali, ale nakonec jsme byli jen kámoši. Vlastně jsme pořád v kontaktu.

Ale prostě to Black přehnal. Dokonce on sám si to uvědomil, ale omluvil se se slovy, že si lidi mají dávat pozor, jestli jim někdo něco neleje do pití. Prostě to svedl na Willa. Tak jsem mu pořádnou vlepila, že měl na tváři otisk mé ruky další dva dny. Nevěděla jsem, co mu mám za to udělat. Prostě nevím jak oplatit zlomené srdce. Tak jsem to nechala být.

Celé dva měsíce  jsem ho úspěšně ignorovala. Až na to, že poté vyvěsil všude po Bradavicích pohyblivou fotografii jak je usmívám a mávám na kameru s popiskem 'Miluju tě, Siriusku, tvoje Soph'. Tak jsem mu všechno oblečení obarvila na zmijozelskou barvu. A tak naše války pokračovaly. Vlastně si ani nevzpomínám, kdo to všechno začal.

Ale jo, vzpomínám. V prvním ročníku. On mi 'omylem' vylil dýňovou šťávu do vlasů, tak jsem po něm 'omylem' hodila bramboru.

Tady je další kapitola ♥... Snad se líbila a když už máme ten Valentýn, tak přidám dneska dvě :) Annie