Blacku?! Kingová?!

Část 43

Před sebou mám bílo, i když jsem si jistá, že mám zavřené oči. Ležím, tím si ale jistá nejsem. Pomalu ke mně doléhají hlasy. Nerozumím jim, je to jako bych byla pod vodou. Dýchám velmi pomalu. Prvních pár minut v téhle bílé 'místnosti' jsem si myslela, že jsem tuhá. Nedělám si srandu. Pak jsem si všimla tlaku na hrudi, jen to mě přesvědčilo.

Jsem živá. Usmála jsem se. Je to přece důvod k úsměvu, ne?

Poté se bílá ztratila.  Konečně, docela mě deprimovala. Hlasy najednou ztichly a pak se ozvaly zřetelněji. Napravo je žena. Mluví o mně, tedy jen hádám.

O mě?

Kdo jsem?

Jsem Sophie. Jsem v Bradavicích, teda aspoň jsem tam byla. Moji kamarádi, rodiče. Sakra ví o mně? Ví, že jsem mrtvá?

Počkat, vždyť jsem naživu.

Pomalu jsem se snažila otevřít oči. Očekávala jsem zářící světlo, jako ve filmech. Místo toho jsem zahlédla postavu. Poppy. Mluví, slova slyším, ale nedokážu jim rozumět. Ke komu mluví? Otočím hlavou doleva. Do lebky se mi zaryje bolest, ale ignoruju jí.

Vidím druhou postavu. James, jsem si jistá.

„Jamesi?"

Chvíli mi trvá, než rozpoznám ten hlas. Je můj a zní příšerně, jako bych několik hodin nemluvila. Mám vyschlo v krku. Mám žízeň, ale hlad ne.

„Soph? Jsi v pořádku? Jsi v pořádku," řekl nejspíš pro sebe.

„Sophie? Nehýbej se, ano? Co si pamatuješ?" zeptala se mě Poppy. Já jen visela očima na Jamesovi. V jeho očích se blýskala úleva.

„Vodu," zaskřehotala jsem prosbu. James se hned nahnul někam za sebe a podal mi sklenici vody. Když si uvědomil, že stěží zvedám ruce, pomohl mi spořádat pár doušků.

Já nevím, co si pamatuju naposled? Klaun. Klaun, bolest a tma. „Klaun," vydala jsem ze sebe a podívala se na Poppy z pod řas. „Bolest a tmu." Ona jen přikývla. „Víš, kdo si? Kdo jsem já, kde to seš?" zeptala se s obavou v očích.

„Jsem Soph. Jsme v Bradavicích, na ošetřovně. Ty jsi Poppy, moje kamarádka. Jak dlouho jsem byla mimo?" James i Poppy si viditelně oddychli. „Všechno ti to pak James řekne, ano? Musíš tohle vypít, já mám práci."

Nedůvěřivě jsem si prohlídla lektvar v její ruce. Páchnul na všechny světové strany a nevypadal moc vábně. Z toho se asi nevyvlíknu. Poppy mi pomohla do sedu a já to s její pomocí na jeden zátah do sebe hodila.

„Já vím, chutná to příšerně. Za pár minut to bude ještě horší, měla bys to zapít," prohodila s úsměvem.

„Díky za info," zabrbrala jsem směrem k ní. Dala mi na noční stolek ještě dva lektvary a řekla Jamesovi, ať to do mě po půl hodině hodí. Pak se se svým tácem a párem obvazů vydala do své kanceláře.

Než se za ní zavřely dveře, už na mě byl James přimáčklej. „Rose, tys nám ale dala. Nechybělo málo a volali by rodičům, ať sem přijedou," zamumlal mi do vlasů. „Auu, to docela bolí," postěžovala jsem si. „Tak to máš smůlu, budeš mě mít na krku ještě dlouhou dobu."

Usmála jsem se nad tím dvojsmyslem. „To doufám," odvětila jsem se smíchem a on mě konečně pustil. Šťouchl mě do boku, tak jsem se posunula a on si sedl vedle mě. Já si o něj opřela tepající hlavu. Bolest pomalu odeznívala.

„Tak? Říkej, kde jsou všichni? Co se stalo?"

„Máš otřes mozku, spadlas ze schodů," začal a nervózně se poškrábal zezadu na krku. „Teď jsem tu já. Předtím tu se mnou byl Rem s Lils. A ještě předtím i Cass s Chloe. Tak nějak se střídáme. Bylo za tebou hrozně moc lidí, víš, že máš fakt hodně kamarádů? Některý sem ani neznal osobně," uchechtl se. „Byl tu Colin?" Jo, to byla moje otázka. Pořád na něj musím myslet, nevím proč, ale je to tak.

„Ne, nebyl," řekl James. „A víš to jistě? Já jen-"

James mě přerušil.

„Jo, vím to jistě. Byl sem tu s tebou po celou dobu." Sklopil oči. „Teda, né úplně, samosebou. Je škola..."

„Jamesi? Jak dlouho tu u mě si?"

„Já-" povzdech si. „Kromě školy a včerejší noci, co sem tu nechal Rema? Pořád." To je blbeček. „Ale vždyť tu byli ostatní ne? Tak proč si tu pořád byl?" zeptala jsem se s obavou. „Myslel jsem - myslel jsem, že se nevzbudíš. Hrozně jsem se o tebe bál, Rose. Já - nezvládl bych to. Žít bez tebe. Jsme přece spřízněný duše, pamatuješ?" řekl s úsměvem a pozvedl malíček.

„Jasně, že jsme, Jamie," řekla jsem a zahákla svůj malíček o ten jeho. „Ale je to jen otřes mozku. Jsem v pohodě."

„To jo, ale prej to byla vážně rána. Máš na čele bouli velkou jak Filchova díra mezi zubama. Takhle mě už nesmíš děsit," řekl s úsměvem. „Jsem v pohodě..." Podívala jsem se na něj. Počkat, prej?

Odkašlala jsem si. „Prej?" On se mi podíval do očí.

„Jo, ten klaun. Pod tou maskou byl Sirius. Jen tě chtěl vystrašit, vážně." Odvrátila jsem se od něj. „Je to idiot, to víme už od začátku. Tohle byla prostě nehoda. Určitě to nechtěl udělat schválně," začal ho obhajovat. Zastavila jsem ho. „A víš to jistě? Co když už ho to nebaví? Co když to bylo schválně?"

On se mi znovu podíval zpříma do očí. V očích se mu tentokrát leskla jistota. „Jo, vím to na sto procent. Nebylo to úmyslně. Tichošlápek by ti nikdy vážně neublížil. Přiznávám, máte teď blbý období, ale záleží mu na tobě."

„Pff, jasně," zabrbrala jsem si pod nosem. On se na mě jen smutně usmál.

Změním radši téma.

„A jak to dopadlo s Lils? Jestlis to posral-" Nedokončila jsem ani větu a už mi do ní skočil.

„Vždyť říkám, byli jsme všichni s tebou. Pozvu jí jindy," řekl s úsměvem a dal mi najevo, že to není moje vina. Vlastně je to Blackova vina, když zajdeme do detailů.

„Takže mám hodně kamarádů, jo?" zeptala jsem se. On si to s Lils nějak vyřeší.

„Prosim tě, kdo by tě chtěl mít za kamarádku?" zachechtal se. „No přece všichni," odvětila jsem a svůdně zakmitala obočím. Pak jsem bolestně sykla a přiložila si ruku k hlavě. Teprve teď jsem zjistila, že mám kebuli obvázanou obvazem.

„Jo, to už radši nedělej. Jako nikdy. Nejen kvůli tý hlavě, ale je to příšerný," řekl s jemným smíchem. „A teď vypij tohle."

Podal mi lektvary a já to do sebe rychle kopla. Pak zapila zbytkem vody. „Jak dlouho, že jsem byla mimo?" Ani jsem se ho na to nestačila zeptat. „Hmmm. Teď to bude třetí den," zabrbral a posunul se na nemocničním lůžku. Opřel se o pelest postele a já si opřela hlavu o jeho rameno. „Aha, takže je úterý, pátýho?" dostala jsem ze sebe se zívnutím. „Jo, takže to znamená..."

„Za týden je dvanáctýho," utrousila jsem. „Jo," povzdech si. „Super, ještě nějaká nová novinka, o který bych měla vědět?"

„O žádný nevím..." Na chvíli se zamyslel. „I když jedna by tu byla." Spokojeně jsem zavřela oči. Jak je to dlouho, co jsem usínala v Jamesově náruči?

„No? Dělej, pomalu usínám, lektvar začíná působit." Znova jsem zívla. „Vlastně to není až tak důležitý," prodlužoval to. „Dělej. Vyklop to," zavrčím na něj. Pomalu cítím jak mě spánek láká do náruče. Jsem tak unavená...

„Zatím, co jsem čekal na to, až se probudíš..."

„Hm?"

„Snědl sem ti večeři."

Já se jen pousmála. Mluvící hambáči, jdu si pro tebe.

Ejjjj další kapitola v úterý, normálně se překonávám :D tohle byla lehčí kapitolka, jen tak na oddech, tak doufám, že se líbilo.

Jsem unavená jak prase, taprve před hodinou jsem se dostala domů :( ale kapitola tu je :)

Budu ráda za komentíky a hvězdičky (ty narostly, takže díkens ♥)

Annie