„Rekneš mi už sakra, co ti je?" řval po mně Sebastian.
„Vážně ti to ještě nedošlo, Sebastiane?"
Díval se na mě zkoumavým pohledem. Ty jeho oči plný lží. Chci uzavřít tuhle kapitolu mého života.
„Naser si," zařvala jsem a strčila do něj.
Obratem mi na tváři přistála facka. Jeho ruka dokázala na mé tváři udělat dokonalý obtisk. Vážně tohle udělal? S uslzenýma očima jsem mu koukala do těch jeho.
„Omlouvám se, tohle jsem nechtěl," šeptl lámavým hlasem.
Chtěl se mě dotknout. Uhla jsem. Momentálně to nebyla láska, kterou jsem k němu chovala. Cítila jsem strach.
„Vsadím se, že Amandu si takhle nikdy neuhodil," dořekla jsem a hlasitě se zasmála.
Otočil se a odešel. Zůstala jsem tu sama. Úplně sama. Sama na všechno, co mi život přinese.
***
Jsou to přesně dva měsíce, co jsme spolu neprohodili ani slovo. Chodíme kolem sebe, jako těla bez duše. Neomluvil se mi a já se nenechala dál zatěžovat. Vzpamatovala jsem se z toho. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně nebylo z čeho. Byli jsme přátelé s výhodami. Co jsem čekala?
S taškama plnýma jidlem se šlapu po schodech. Až když jsem u svých dceři, odychnu si. Náhle jsem ucítila divný pocit. Otočila jsem se a hleděla do očí toho sobeckého hajzla.
„Potřebuješ něco?" optala jsem se otráveným hlasem.
„Tebe," zněla jeho odpověď.
„Na to už je pozdě."
Otočila jsem se, klíčem zatočila a zmizla za dveřmi svého bytu. Trvalo pár minut než jsem uslyšela kroky, mířící pryč od mého bytu. Hlasitá rána dveřmi mě ujistila, že na chodbě už nikdo není.
Přijde mi komické, jak si po dvou měsících myslí, že stačí ty jeho sladký kecy a všechno bude zase jako dřív. Nejspíše ho Amanda poslala do háje a teď chce opět dolízat. Má smůlu, chlapec.
***
„Určitě, neboj se. V 8 tam budu, Ahoj," řekla jsem do telefonu muži, kterého jsem ještě neviděla.
