When the snow falls | Bucky FF

saviour or enemy

Za zasněženými planinami pohoří Uralu se v koutě jedné z malých cel krčela teprve náctiletá dívenka. Věděla, že nikdo nepřijde, ví, že je úplně sama a právě proto se už ničemu nebránila.
Nikdo z ruských vědců nebo dozorců se neobtěžoval říct ji, co s ní vlastně provádějí, přestože je párkrát zaslechla mluvit anglicky. Mohly se jí snažit vlézt do hlavy, změnit její osobnost, ale v tomto byla nepoddajná, to se ovšem o fyzické stránce jejího těla říci nedalo. Každý sval v těle měla již ochablý od elektrického proudění a střel. Postupem času v zajetí začala pociťovat, jak jí elektřina, záření a vlny naplňují a během dlouhých chladných nocí se snažila tu energii formovat a sama vyzařovat.
„Vstavay!" vykřikl jeden z dozorců. Tohle slovo slýchávala každý den. Na začátku nevěděla, co po ní žádá, ale po pár ranách pažbou pušky do obličeje či břicha jí to došlo.
A tak začínalo každé ráno. Protivný zvuk sirény místo budíku, k snídani jakási směs v plechovce. Rozhodla se to raději nezkoumat a prostě sníst, co jí bylo dáno. Jakmile načerpá trochu sil, čekají jí další dávky radiace. A tak pořád a pořád dokola. Ovšem její tělo není schopné čerpat donekonečna a když do ní dnes byla vyslána další vlna, necítila jen pouhou bolest jako doteď. Bylo to jakoby měla vybuchnout. Trhala se na miliony kousků a všude kolem sebe viděla jen oslepující prstence, které prorážely silné sklo i betonový strop. Poslední, co její vyděšené oči viděly, byly hromady suti zasypávající vědce, doktory a vězně všude kolem.

****

Dívka se s hlasitým výdechem pokusila odhrnout obrovský kus stropu ze svých nohou. Musela být v bezvědomí několik dní, protože společně se závanem studeného větru, proudícího skrze díry po výbuchu ucítila i pach hniloby. Těla mrtvých se už začala rozkládat, evidentně to přežila jen ona, což by nemuselo trvat dlouho, neboť podmínky jí evidentně nehrály úplně do karet. Na vrcholcích hor mohlo být až -15°C a při zraněních, které utrpěla by normální člověk nevydržel déle než pár hodin. Ona by mohla déle, díky experimentům, které se na ní značně podepsaly, ale i tak nemá mnoho času.
Velký kus kamene jí způsobil otevřenou zlomeninu holenní kosti a vzhledem k tomu, že jí před očima občas přeběhly mžitky, jí byl uštědřen i nemalý otřes mozku. Na to ale jak skončili mrtvým kolem to s ní dopadlo celkem dobře.
Opět se pokusila odhrnout tíhu ze zraněné nohy. Hlasitě zaúpěla bolestí. Obě dolní končetiny uvízly pod příliš velkou vahou a vyprostit se jí nepodařilo. Po pár dalších příliš bolestivých pokusech to vzdala. Opřela se o kamennou stěnu za jejími zády a zahleděla se do zasněžené krajiny venku. Hlavou jí proběhla otázka, co je asi za den nebo jaký je vlastně rok. V duchu se pokusila přenést na nějaké hezké místo. Pokusila se vzpomenout si na domov, ale nedařilo se jí to. Asi nebyla tak neoblomná, jak si doteď myslela, protože až teprve teď jí došlo, že si nemůže vzpomenout ani na své jméno. Celá její minulost tak byla rázem pryč. I přes palčivou bolest, způsobenou pravděpodobným otřesem mozku se pokoušela zapátrat v mysli. Neúspěšně. Jediné, co se jí uchytilo v paměti byly temné chodby a hrubý ruský přízvuk.

*O 11 hodin později*

Dutinami v kamenech zněly hlasité nárazy těžkých porážek, které zraněnou vytrhly z lehkého blouznění. Mohla se blížit záchrana, ale stejně tak to mohla být další ruská jednotka. Ať už to byl kdokoliv, dívka se ani nepokusila pohnout. Nohy se jí odkrvyly, hlava, jakoby byla v jednom ohni a nedostatek jídla, vody a odpočinku z ní vysál veškerou energii.
Kroky se ztišily, ale přibližovat se nepřestaly. Napadlo ji, jak potupné asi bude, až jí, ať už záchrana nebo nepřítel, najde v tomto stavu. Během té věčnosti pod kusem toho hrozného kamene si nemohla ani odskočit. Za nehty cítila špínu a prach, ještě nikdy předtím se necítila tak špinavá, i když si tím nebyla tak jistá. Momentálně vůbec nevěděla, kdo vlastně je. Zrcadlo neviděla už celé týdny a když vzala mezi prsty pramen svých vlasů, mohla vidět jen tmavé zaprašené a dlouho nemyté vlasy, o kterých ovšem věděla, že bývaly blonďaté. Na slunci se krásně leskly. V létě byly spíše zlaté, připomínaly med, zatímco na podzim zhnědly a svůj vzhed změnily opět až s příchodem jara.
Poznatek, že alespoň toto si pamatuje ji velmi potěšil. Skoro už zapomněla na vetřelce, kteří se rychlým tempem přibližovali. Jen, co se opět probrala ze svých myšlenek rozrazily se velké dveře. Byl to tak silný naráz, že ze stropu dopadlo pár dalších kusů. Dívka se pokoušela zůstat potichu, pro případ, že by to byli nepřátelé, ale v tom jí zabránil jeden z odpadlých balvanů, který dopadl přímo na její zápěstí. Vykřikla bolestí a to byla chyba.