When the snow falls | Bucky FF

your mind screams

„Cože?" zeptal se polohlasně.
„Nemůžu spát, strašně kříčíš!" osopila se. Voják nechápal, vždyť nebyl schopný mluvit dostatečně nahlas, natož aby křičel.
„Ale já nic neřekl," ospravedlnil se. Stále se nebyl schopen podívat se jí přímo do tváře.
„Neslyším nic jinýho, jen tebe,"
„Moment, jak ses-?" zarazil se, když se podíval na ohromné dveře, které ho doslova zapečetili v téhle místnosti. Bylo pro něj těžké hýbat se i myslet, ale tohle ho dokázala trochu probrat. Jak se sem teda ta holka dostala? Ukázala na stěnu za sebou. V té ovšem nebyl žádný otvor, tudíž ani žádná možnost, jak se se, mohla dostat.
„Nepřivázal jsem tě ke zdi? Nebo to jsi nebyla ty? Kdy to vlastně bylo?" ptal se a zmateně těkal očima mezi dívkou a tou podivnou zdí. Pamatoval si to, ten fakt ho potěšil.
„Tak ty máš v tý hlavě fakt solidní bordel." usmála se, ale bylo zjevné, že ji to ani trochu nepobavilo. Pomalu se přiblížila a když k němu natáhla ruku, rázně ji zastavil. Nebyl zvyklý na jakýkoliv lidský kontakt a ona také ne, proto jí to tak lákalo.
„Ty nemáš strach-" špitla a naklonila hlavu na stranu jako pes. „Ty máš vztek," dokončila. V tu chvíli povolil sevření. Marie umístila své klapající se prsty na jeho spánky a v soustředěnosti zavřela oči. Slabé světélkující záblesky vycházející z jejích vyhublích prstů začali lehce hřát. Voják chtěl zavřít oči a nechat se hýčkat těmito paprsky, které mu připomínaly slunce, ale zůstával obezřetný. Bylo to už dlouho, co naposledy viděl slunce.
„Co to děláš?" vyděsil se. Neřekla ani slovo, neslyšela ho. Byla teď uvězněna v jeho hlavě a tahala ze dna vojákovi mysli zapomenuté vzpomínky. Občas se pokoušela nahlédnout do myslí pracovníků v jejím starém vězení, na nich se to víceméně naučila. Ale takhle mysl byla jiná, nebyla nudná. Mohla se do ní plně ponořit, tak jako se jí to nikdy dřív nepodařilo. Jakmile se opět vrátila do reality, zeptala se:
„Kdo je Steve?"
Voják přimhouřil oči, to jméno znal, ale přiřadit k němu tvář bylo už o něco těžší.
„Nevím," odpověděl.
„Ale víš." odmlčela se. „Jen se musíš víc snažit." dodala. Chvíli byli oba potichu, ale pak najednou vyhrkl:
„Jak jsi se sem sakra dostala?"
Naprosto zapomněla na předešlou konverzaci. Marie sáhla po kusu kamene, který pravděpodobně odpadl ze zdi už před hodně dlouhou dobou a podržela ho před sebou. Zorničky se jí zmenšili a její ukazováček prošel skrze kámen. Zaslechla, jak nevěřícně zalapal po dechu, ale než se stihl na cokoliv zeptat, zarazila ho.
„Nevím, co se mnou provedli, ale prostě to umím a vzhledem k tvýmu stavu pochybuju, že bys mi tuhle záhadu pomohl objasnit." namítla. Zíral střídavě na ní a na kámen, ale nic neříkal. Co by na to taky mohl říct.
„Prošla jsi tou zdí?" vydechl. Nebylo to ani tak otázka jako obdiv. Přikývla.
„Do prdele," zašeptal. Po velmi dlouhé době tento muž cítil strach. Ne ten strach, který měl z pravidelného mazání paměti. Nový vzrušující strach. Ale ani za boha by ho nenapadlo, že se bude tak moc bát téhle malé ušmudlané holky.
Zvedla se s úmyslem vrátit se stejnou cestou, kterou se sem dostala, ale než zmizela ve zdi řekla:
„Až budeš mít zase v mozku guláš přijdu, dáme tě do kupy." mrkla a zmizela.

****

„Vstávat!" ozvalo se za ocelovými dveřmi doprovázené hlasitými ranami. Sotva co otevřel oči, zaslechl pronikavý dívčí křik. Krev mu ztuhla v žilách, v téhle zpropadené základně byla jen jedna, která to mohla být a on věděl moc dobře o koho se jedná.