When the snow falls | Bucky FF

zola

„To je ono?" vydechla jsem udiveně. Představovala jsem si to jinak, přece na tomto místě se zrodil Kapitán Amerika. Steve nepřítomně přikývl, minulost jakoby na něj náhle dolehla.
Mlčky jsme vystoupili z auta a prošli hlavní branou. Byla časem zanedbaná a rezavá.
„Bez urážky, ale, co by tady mohlo být?" vyhrkla jsem, když jsem se pořádně rozhlédla kolem. Od války tu nikdo na nic ani nesáhl. Jediná živá duše byla tak maximálně srnka, která se sem zatoulala.
„Tam!" řekla Natasha a ukázala na největší z budov. „Je tam výtah,"
Nečekala na nic, rozeběhla se dovnitř a když jsem k ní došla i já, už přes mobil naťukávala nějaký kód do zařízení, které ani trochu nezapadalo mezi ostatní, válkou poznamenané věci. Výtah nás vezl do hloubky několik desítek metrů pod zemí. Když jsme konečně mohli vystoupit, naskytl se nám pohled na prostornou místnost plnou něčeho jako jsou zastaralé pevné disky a počítače.
„Na tomhle nic nespustíme," povzdechla si Nat, ale Steve jí vzal fleshku z ruky a rozešel se k velkému monitoru. Chystal se ji zapojit do krabičky, už na první pohled mnohem modernější než zbytek přístrojů, ale Nat ho okamžitě zastavila.
„Zapojíš to a máme tak šest minut než nás najdou,"
„Tak si musíme pohnout," ozvala jsem se a pobídla Steva, aby to spustil. Jakmile to udělal, monitor se zeleně rozzářil. Všechny stroje po stranách místnosti se spustily a malá kamerka nad obrazovkou jakoby na naší trojici zaostřila.
„Rogers, Steven. Ročník 1918," řekl hlas z počítače, který se zjevně probudil k životu po velmi dlouhé době.
„Romanoffová, Natalia Alianovna. Ročník 1984," pokračoval. Nakonec se kamera natočila k mému obličeji.
„Whitersoffová, Marie. Ročník 1994,"
Trochu jsem v tu chvíli zpanikařila. Neznala jsem svoji identitu tolik let a pak se tu najednou objeví počítač, co možná ví víc než já sama.
„Co to je?" vyhrkla jsem vyděšeně.
„Záznam?" zkusila Nat.
„Žádný záznam!" okřikl ji neznámý hlas. „Jen se zeptejte Kapitána Rogerse,"
„Ty víš, co to je?" zkameněla jsem.
„Arnim Zola," řekl, ale když si všiml, že ani jedné z nás tohle jméno nic neříká, vysvětlil to víc: „Byl to německý vědec, co pracoval pro Red Skulla."
„Už je mrtvý," dodal nakonec.
Poté ten podivně mluvící program povykládal o tom, že v roce 1972 zemřel, kvůli onemocnění a jelikož ho věda nezachránila, tak on zachránil alespoň svoji mysl. A my jsme byli přímo v jejím centru. Byla bych už docela v klidu, kdyby neřekl něco, co jsem věděla jen já.
„Hydra padla společně s Red Skullem," vyštěkl Steve do obrazovky.
„Utnete jednu hlavu, nahradí ji dvě další," zarecitoval přístroj a já chtěla jenom zmizet.
Steve zbledl, ale nemohl na tom být hůř než já. Nikdy mi vlastně nedošlo, že jsem mu o mém věznění nic neřekla. Nat toho věděla také velmi málo, jediná osoba, co věděla všechno zemřela pár dní zpátky na operačním sále.
„To není možný," zamumlal.
„Hydra rostla a sílila, zatímco jste byli slepí," Zola mluvil dál a dál. O svobodě a vládě. Všichni jsme byli jako zmražení. Pak ovšem začal hovořit o projektu Insight. Celý to byl podvod. Ve skutečnosti nemá zničit možné nebezpečí pro nevinné lidi, ale má eliminovat ty, kteří by mohli být potencionální hrozbou právě pro Hydru podle algoritmu, k tomu určenému.
Když už to Steve nemohl dál snášet, rozmáchl se a rozbil velký monitor. Nic tím ale nezměnil, obraz se pouze přesunul na jiný počítač a v klidu povídal dál.
„Steve," oslovila ho Natasha hledící na displej svého telefonu.
„Ne ne, Hydra byla zničena," opakoval si sám pro sebe.
„Steve!" vykřikla hlasitěji.
„Co?" křikl. Oba byli ve stresu. Já jsem tam prostě stála a snažila se nemyslet na něj a na tu zimu.
„Letí sem rakety" vydechla. Dveře, kterými jsme přišli se zavřeli. Byli jsme v pasti.
„Děkuji, že jste byli tak hloupí a nechali se zabít," dokončil Arnim Zola svůj monolog a obličej zmizel z monitoru.
„Kdo je vyslal," zeptala jsem se, stále v naprostém šoku.
„Shield,"
„Budou tu za třicet vteřin," vyjekla, dokonce i ona začala ztrácet půdu pod nohama.
Steve neváhal. Vytrhl ze země ventilační mříž a i s Nat skočil dolů. Nemohla jsem se ani pohnout. Ucítila jsem slabé otřesy podlahy. Oba na mě křičeli ať se pohnu, nešlo to. Odlepila jsem nohy od země, až když jsem cítila žár vybuchujících raket. Instinktivně jsem zvedla ruce nad hlavu a nevědomky jak jsem obklopila své tělo zářivým štítem. Ruce se mi pod tíhou, kterou museli snést silně klepali. Štít byl jako gumový, prohýbal se pod hromadou suti a natahoval se, když bylo potřeba. Připomínalo mi to, jak jsem ležela v horách zasypaná sutinami. Kdyby mě to tenkrát napadlo, nemusela bych tolik trpět.
Kameny padaly dál a dál, nemohla jsem pořádně dýchat. Slyšela jsem jejich výkřiky, ale nic jsem neviděla. A pak bylo jen ticho. Ustaly výbuchy, rány dopadajícího stropu a utichly dokonce i jejich hlasy. Slyšela jsem jen svůj vlastní dech, uhánějící a nezastavitelný.