When the snow falls | Bucky FF

will it ever end?

Opakovala si své jméno znovu a znovu.
„Tohle musí být špatná složka." vydechla.
Marie, Marie, Marie.
„A ty se jmenuješ jak?" zeptala se potichu. To ho asi překvapilo. Zvednul se, vyskočil z auta a s někým začal mluvit. Nepochopila, proč jí neodpověděl, ale když jí o pár minut později přinesl teplou polévku, na nic už se neptala. Přestože tomu pokrmu by se asi ani polévka říkat nemělo, chutnal jí tak jako nikdy v životě. První teplé a vcelku normální jídlo za posledních pár let.

****

„Dokážeš vstát?"
Kývla a zvedla se ze studené země. Pomalu se vlekla za tím "jednorukým" a nejistě si prohlížela chodbu, kterou procházeli.
„Kam jdeme?"
Nic.
„Kde to jsme?"
Nic.
Ani se na ni nepodíval. Marie toužila jen po sprše a místě, kde se bude moci trochu vyspat, ale chodba jakoby byla nekonečná. Když se konečně zastavili nečekalo na ni ani jedno z toho. Místo toho jen tmavá chladná místnost, do které společně s ním vstoupila. Ukázal na místo, kam si sedla a neznámý jí začal připevňovat ruce ke zdi těžkými řetězi.
„Jak se jmenuješ ty?" zeptala se znovu, tentokrát mnohem zoufaleji. Na chvíli zaváhal, ale namísto svého jména jí zavázal oči koženou páskou.
„Copak to nikdy neskončí?" špitla, když zaslechla oddalující se kroky.
„Snad jo." odpověděl tiše. Na tváři ucítila slzy a zaslechla těžké zavření dveří. A zase byla sama. Myšlenky jí kroužily hlavou, zamotávaly se do sebe a nechtěly se uklidnit. Myšlenky na neznámou minulost a nejistou budoucnost. Myšlenky na všudypřítomnou smrt. Myšlenky na sebevraždu. Dokázala by to vůbec? Vzít život sama sobě. Kdyby si byla jistá, že její tělo zemře a nebude se jejím úmyslům bránit, nejspíše by se o to pokusila. Ale jak by si mohla být jistá čímkoliv, když nemá ponětí, kdo je nebo čeho je schopná.
Zanedlouho jí už únava nedovolila zůstat vzhůru, přestože strach měla čím dál tím větší. Nezastavující kolotoč v její mysl utichl a ustoupil do pozadí a jí zahltila sladká nicota, jediná útěcha, které se jí v této chladné celé dostalo.
Ale mezitím, co dívka spala, tak za dveřmi její cely seděl neznámý jednoruký voják a přemýšlel, proč se ho malá vyděšená holka ptá na jméno, když se ho na něj nikdo nikdy nezeptal. Má ho vůbec? To nevěděl.
Napadala ho spousta dalších otázek, ale vtom ho z přemýšlení někdo vytrhl a než se stihnul vzpamatovat, už seděl na jediném místě, kde by opravdu nechtěl být. Na jediném místě, které si pamatoval.
„Řekni všechno, co jsi zjistil," řekl muž s deskami v ruce sedící naproti němu. Neznal ho, ale začal mluvit. Neznal tady nic, pohyboval se v prostoru, který pro něj byl vytvořen už velmi dávno. Prostor, kde nežije, pouze dýchá. Nemyslí, pouze jedná. Není mysl, jen tělo.
„Nemůže užívat léky, dostala normální aspirin a málem vyzvracela všechnu krev z těla." řekl.
„Dál?"
„Nic si nepamatuje," odpověděl rychle. Víc toho nezjistil a bál se jaké bude muset nést následky za svou neschopnost.
„Víc nevím," dodal, když muž před ním očekával další informace.
„Fajn, začněte." rozkázal a někdo, koho opět neznal mu vložil do úst jakýsi předmět a položil ho na záda. Pak už neviděl nic, ale cítil to všechno. Jak mu to proudí žilami a mozek mu vypíná. Rázem ho naplnila ohromná bolest, ale když odplula, nezbylo po ní nic. Byl prázdný a čistý. Mohl začít psát na další stranu. Ale jaký to mělo smysl? Mohl by popsat tisíce stran a bylo by to ničemu, protože stejně budou vymazány a jemu nezbyde nic, opět.
Dva vojáci, co doteď postávali kolem mu pomohli na nohy a dovlekly ho do jeho pokoje, no, spíše cely.
V jeho hlavě panoval dokonalý chaos. Jeden obrázek přes druhý. Viděl krev na podlaze dodávky a pak to překryl pohled na zasněžené vrcholky stromů. Nedokázal to kontrolovat. Rval si vlasy a měl chuť křičet, ale byl natolik slabý, že to nedokázal. Trochu se ovšem uklidnil, když se mu před očima objevila rozcuchaná vyděšená holka. Ta vzpomínka uspořádala i ty ostatní. Jakoby je roztřídila na hromádky a odsunula z jeho dohledu. Uklidnil se.
Víčka mu ztěžkla, začal se pomalu potápět do hlubin spánku, když vtom před sebou zahlédl siluetu. Pokusil se zaostřit svůj pohled, ale nešlo to. Ve šeru bylo těžké rozeznat jakékoliv předměty.
„Přemýšlíš moc nahlas," hlesla ta špinavá cácorka.