When the snow falls | Bucky FF

metal arm

Přežijeme.
Slíbili jsme si to.
Ty jsi to slíbila!
Zaslechla jsem Natashu zasténat, ale nemohla jsem se pohnout. Cítila jsem na sobě nepřestavitelnou tíhu, se kterou moje slabé tělo nedokázalo pohnout. Pak jsem mohla slyšet i Steva, kašlal.
Cítila jsem, jak mě něčí ruce zvedají a staví na nohy. Bolela mě převážná většina mého těla, ale když jsem si všimla, že Steve drží v náručí Nat, která nevykazovala skoro žádné známky života, dokázala jsem se vzepřít a jít po svých.

****

„Kam jdeme,?" zachraptěla jsem.
„Pro pomoc," odpověděl prostě. Byl vyřízený a já taky. Natasha se během cesty začala díky bohu probírat. Když už byla víceméně při vědomí, začala protestovat a nechtěla se nechat nést, nakonec ale její zranění bylo větší než její pýcha a tak se od nás obou nechala alespoň podpírat.
Zanedlouho jsme stáli před nějakým domem, nikdy dřív jsem tam nebyla. Steve zaklepal na skleněné dveře a z nich se vzápětí vynořil vysoký muž s krátkými vlasy a tmavou pletí.
„Jsi jediný komu můžeme věřit," zamumlal Steve ke svému neznámému příteli. Nikdy jsem toho člověka předtím neviděla a teď bych mu měla svěřovat osud svého života. Nejšťastnější jsem z toho zrovna nebyla.
Bez jediného slova nás všechny tři pustil dovnitř, ale na mně zůstal viset pohledem. Dost pravděpodobně znal i Natashu, já byla černý pasažér.
Pomohla jsem Stevovi dostat Nat na sedačku.
„Jsem Sam," napřáhl ke mně náš zachránce ruku.
„Marie," představila jsem se nedůvěřivě.
„Je na naší straně," řekl za mými zády Steve, když si všiml mého postoje a hlavně napětí po celém těle.
Sam nám hodně pomohl. Mohli jsme se u něj dát všichni zase dohromady a jak jsem tak později zjistila, sám měl za sebou vojenský výcvik. Proti tomu, co nás venku čeká se nám hodil každý člověk.
„Musím s tebou mluvit," řekl tiše Steve, když za mnou přišel do koupelny. Zrovna jsem si rozčesávala čerstvě umyté vlasy. Všichni tři jsme byli po tom výbuchu jako, kdybychom žili nejméně rok někde v popelnici.
Okamžitě jsem přestala a otočila se směrem k němu.
„Vím, že něco tajíš, něco o Hydře,"
Vykulila jsem oči, hlas se mi zasekl někde v krku.
„Steve, já-" začala jsem, ale nenechal mě domluvit.
„Nemám ti to za zlý, jen potřebuju mít jistotu," řekl naprosto vážně.
„Jistotu?" nechápala jsem.
„Že nás nezradíš," vyhrkl. To jsem rozhodně v plánu neměla, nedokázala bych to. Jen jsem chtěla zachránit mého vojáka.
„Nezradím," vydechla jsem jistě. Usmál se a zmizel tak rychle, jak se objevil. Stála jsem tam jako opařená. Vůbec jsem si neuvědomovala, že už jsem součástí týmu, že jsme přátelé. Nemohla bych je zradit, ani kdybych chtěla.
Po pár minutách jsem vylezla z koupelny, abych zjistila, že na mě ostatní čekají. Radili se.
„Pojď sem," pobídla mě Nat a já si sedla vedle ní na gauč. Už vypadala zase zdravě. Sam držel v ruce nějakou složku. Evidentně začali beze mě.
„Než se vrhneme na tem algoristmus, musíme vyřídit tohle," řekl Steve a Sam přede mě položil právě tu papírovou složku.
Falcon.
Otevřela jsem ji a prolistovala stránkami. Na pár z nich byly fotky Sama v dost netradiční výstroji. Měl křídla, opravdová mechanická křídla. Došlo mi, že bychom mohli získat dost dobrého člena týmu, pokud na oplátku seženeme my jemu tohle vybavení.
„To nebude problém," usmála jsem se a rozhlédla se po Nat a Stevovi. Pořád mě ostražitě pozoroval. Neměla jsem mu to za zlé.

****

„Zalez do toho auta!" vyštěkl Sam na agenta Sitwella. Všichni tři mě donutili čekat v autě, mezitím, co z něj získávali informace o projektu Insight.
Nat ho dostala na zadní sedadlo a sama si sedla vedle mě. Byla jsem namáčklá mezi nimi. Samovi jsme sehnali zpět jeho křídla, ale momentálně by s nimi nemohl řídit, tak si je na sebe nevzal. Mě nechali v autě, abych nepřitahovala pozornost se svými schopnostmi a on by dopadl stejně, navíc by se s nimi asi ani nevešel za volant. Bylo vlastně velmi snadné je získat, když umíte procházet zdí. Myslím, že tím jsem na všechny zapůsobila. Steve naskočil na sedadlo spolujezdce a Sam nastartoval. Museli jsme dostat Sitwella někam dál od Hydry, kde by nebyl pod žádnou ochranou a my bychom tak mohli zjistit víc.
Najeli jsme na dálnici a rychle splynuli v provozu. Sam se snažil jet co nejrychleji, ale zase k nám nemohl připoutávat zbytečnou pozornost. Přece jen, on byl jediný, kdo není hledaný Shieldem. Prozatím.
Na střechu auta dopadlo něco těžkého. Tak moc, že to prohnulo plech.
„Pozor!" vykřikla Natasha vedle mě. Myslím, že to bylo poslední slovo, co jsem slyšela zřetelně. Pak mi v uších jen dunělo.
Jakoby někde daleko, přestože to nebylo ani metr ode mě se ozvalo tříštění skla. Rozbilo se okénko auta. Skrze skleněné střepy vtrhla do auta ruka a vytáhla ven agenta Sitwella, ten odletěl na silnici. Spatřila jsem zděšení v jeho očích chvíli před tím než ho přejel náklaďák.
Ta ruka, co ho hodila pod auto zapříčinila pocit, že se na chvíli vznáším. Málem jsem se pozvracela.
Ta ruka byla z kovu.