When the snow falls | Bucky FF

who am I?

Z jedné ne moc vzdálené místnosti se ozýval nepřerušovaný a pronikavý dívčí křik, který už celé hodiny neustával. Voják seděl v rohu na prochladlé zemi a vyděšeně čekal. Už se pokusil vykopnout dveře, ale místo úspěchu mu bylo uštědřeno pár elektrických šoků. A tak mu nezbývalo nic jiného než jen čekat.
„Ne! Nešahej na mě!" vřískala zoufale, když jí koženými popruhy připevňovali k nemocničnímu lůžku. Marii proběhlo hlavou, že ji možná čekají další experimenty, ale místo vědců přicházeli do místnosti lékaři. Chtěla pryč, chtěla pryč tak zoufale, že se jí kuře v oblasti kotníků a zápěstí úplně sedřela o kožené popruhy.
„Co se děje?" skoro až brečela, když jeden z doktorů položil na stolek vedle její hlavy kovový tác s různým náčiním. Jakmile mezi nimi poznala skalpel, začal sebou trhat ještě víc. Nebála se bolesti, člověk k ní časem začne být lhostejný. Bála se ztráty sebe samotné. Nechtěla se ztratit tak, jako ten muž, kterého viděla včera v noci.
„Prosím!" špitla jako to poslední než jí na ústa a nos nasadili plynovou masku. Chtěli ji uspat, ale jak už si Marie z předchozích pokusů uvědomovala, nebylo to možné.
Když její víčka ani po pár minutách neklesla, rozhodli se to ignorovat. Spousta silných mužů přidržovala bezbrannou dívku, zatímco jeden z lékařů odkryl její pochroumanou nohu, na kterou skoro úplně zapomněla. Začala se sama od sebe léčit a ačkoli byla pořád napuchlá, nevypadala tak hrozně. Lékař využil toho, že zranění nebylo ještě zcela zatažené a otvor v noze pomocí skalpelu ještě více rozšířil.
Bolest jí vystřelila od nohy až do hlavy, cítila, že omdlí. Ale než to stihla udělat, ucítila jak jí do nohy cosi vkládá. Před očima měla černo, ale pořád to všechno vnímala. Napadlo jí, že jí právě zapečetili do těla nějaký sledovací čip. Dál už nad tím dumat nedokázala, jelikož se právě potopila do hlubin bezvědomí. To bylo její vysvobození.
Když se probudila, byla opět přivázána ke zdi řetězi v té spropadené cele. Pokusila se přeformovat svoje buňky, aby její ruce volně prošly skrze ocel, ale byla příliš slabá. Noha už jí nebolela, jen tak nepříjemně brněla.
„Sakra," povzdechla si a opřela se hlavou o zeď. Byla tak unavená a přesto jí to nedalo spát. Když její víčka povolila a její zorné pole ztmavlo zahlédla dívku. Jakoby vzpomínku na ni.
Měla mokré vlasy a stejně tak i oblečení. Její smích zvonil Marii v uších. Bylo to tak hlasité, že by to mělo být nepříjemné, ale nebylo. Její hlas ji snad hladil po tváři. Jakoby tam opravdu byla.
„Kdopak jsi?" vydechla tiše.

****

„Hej!" řekl hrubý hlas a Marie se zmateně probrala z blouznění. Takže spala, ta dívka se jí zdála.
Muž, který jí právě vzbudil pustil do cely dva lékaře. Jeden se přes silné kopání a protestování pokusil vzít jí krev a druhý si to celé pouze zapisoval do desek. Jakmile oba uspěli a odešli, Marie začala opět pospávat. Byla tak unavená, naprosto ze všeho.
Zrak se jí už začínal mlžit, když v tom zaslechla tiché a pravidelné ťukání. Zahleděla se na zeď po jejím boku. Věděla, kdo je za ní a kdo ten zvuk vydává. Napjala všechny svaly v těle a několikrát se neúspěšně pokusila dostat z pout. Už to chtěla vzdát, když její zápěstí proklouzlo jako po másle ven. Mohla by se i radovat, kdyby před sebou neměla ještě těžší překážku - tu zatracenou zeď. Její zkolení trvalo o něco déle, ale nakonec ani tahle věc ji nezastavila.
Pohledem přejela celou místnost (přestože moc velká nebyla) a našla vojáka sedět v tom samém rohu jako když ho viděla naposledy. Už už chtěla něco říct, možná se zeptat, proč jí přivolal, ale jeho pohled byl dočista zoufalý. Držel své dlaně na uších a zmateně těkal očima podlitýma krví sem a tam.
„Musím vědět, kdo jsem!" vykřikl šeptem. Jestli tomu zvuku tak dalo vůbec říct, spíše jakoby zasípal. Začal se pomalu houpat sem a tam. Marie, přestože byla naprosto vyčerpaná, usedla k němu a z posledních sil se donutila opět se přenést do té jeho neuspořádané mysli. Naprostý zmatek, ba ještě něco horšího.