When the snow falls | Bucky FF

answers

Z pohledu Marie

„Nemůžete mě z toho vyřadit!" vyběhla jsem z nemocnice. Zuřila jsem.
„Zasloužim si jít s váma, taky jsem ho měla ráda!" vyštěkla jsem na Steva, byl překvapený, nečekal takovou reakci. Natasha se ani nepohnula, byla myšlenkami jinde. Museli vědět něco, co já ne.
„Notak!" ztratila jsem veškerou trpělivost. „Něco jste mi neřekli," řekla jsem tišeji, ačkoliv jsem byla naštvaná ještě víc.
„Musím za Rumlowem," odsekl a zaběhl zpátky do budovy.
„Nat?" zeptala jsem se, tentokrát zoufale. Chvíli váhala, ale nakonec mě chytla za rukáv a ztratila se se mnou v jedné z postaních uliček, kde moc lidí nechodilo.
„Tak?" čekala jsem, co mi konečně poví. Zhluboka vydechla.
„Předtím než Fury umřel byl u Steva v bytě," zadrhla se. „A?" naléhala jsem.
„Nick mu dal tu fleshku, na kterou jsem stáhla všechna data z lodi, pamatuješ?"
„Ale, co je na ní tak důležitého, že je teď mrtvý?"
„Nevím," pronesla flustrovaně.
Chvíli jsme stáli mlčky, bylo to příliš mnoho informací v krátké době.
„A ten útočník?" zeptala jsem se nakonec. Neodpověděla.
„Proč mi to Steve neřekl?" zkusila jsem to z jiného konce.
Podívala se mi do očí, váhala.
„Neznáme tvář, ani jméno," odpověděla spořádaně. Věděla jsem, že ale něco ví. Čekala jsem.
„Měl ruku z kovu,"
Zamlžil se mi zrak. To není možné, zabili ho. Byla jsem si tím skoro úplně jistá. Říkal mi, že se nechá zastřelit, říkal, že se tam už nevrátí. Může to být někdo jiný, ne? Zavrávorala jsem, ale stihla jsem se včas chytit zdi.
„Proč byste mi tohle tajili?" přeskočil mi hlas. Nikdy jsem o něm nemluvila, neměli důvod mít podezření, že o něm něco vím.
„Když mě pověřili, abych tě trénovala, tak do tvých dokumentů dopsali, o čem jsi mluvila ze spaní nebo taky když jsi bloumala." vysvětlila. „Byla tam i kovová ruka," dodala opatrně.
Zase se mi zamotala hlava. On žije.
„Nikoho takovýho neznám," zalhala jsem. Věděla jsem, že Natasha na to neskočí, tak snadno jako Steve, ale z toho případu se vyhodit nenechám. Jestli se s ním setkám, vrátím mu paměť. Znova o něj nepřijdu. Netusila jsem, kde se ve mně náhle vzalo takové odhodlání.
„Marie," řekla jemně.
„Vážně! Já nevím, kdo to je, ale chci pomstít Furyho. Mám na to právo." zarazila jsem ji než stihla něco namítnout.
„Je jako duch, skoro nikdo o něm neví a ty jsi o té jeho ruce blouznila, musíš něco vědět,," namítala.
„Cože?" nepochopila jsem.
„Říká se mu Winter Soldier a je zodpovědný za spoustu útoků, jak už na významné osoby, tak třeba i za teroristické útoky, napříč historií," řekla, jako nějakou definici. Nevěděla, jak by něco takového bylo vůbec možné. Věděla jsem to jen já, viděla jsem to jen já. Jak ho po každé misi vymazali a zmrazili, někdy i na dlouhé měsíce. Čím déle jsem byla sama, tím hůř jsem mu pak pomohla. Samota po dlouhé dny udělá s člověkem svoje.
„Opravdu nic nevíš?" zeptala se znovu, když jsem se na pár vteřin zamyslela.
„Ne," popřela jsem to.

Z důvodu zatajení informací o smrti ředitele N. J. Furyho se musí kapitán Steven Rogoers, Natasha Romanoffová a Marie Whitersoffová považovat za sběhy.

Četla jsem si ta slova pořád dokola, stačilo tak málo a přišla jsem o další domov. Akorát protentokrát jsem si to opravdu všechno pamatovala, možná proto mě to bolelo o to víc. Nevědět, o co přicházíte je vždycky lepší než vědět úplně všechno, nést za to odpovědnost.
„Máme to!" zamával na mě Steve , který společně s Natashou vyběhl z velkého obchodního centra. Nat držela v ruce tu proklatou fleshku.
„Kam jedeme?" zeptala jsem se hned po tom, co jsem rychle naskočila na zadní sedadlo auta, zaparkovaného na kraji silnice.
„New Jersey," odpověděl rychle. Docvaklo mi, že tam dost pravděpodobně nebyl od čtyřicátého pátého.
„Co tam?" divila jsem se. Všechno tam bude akorát zanedbané a dlouho nepoužívané.
„Odpovědi," usmála se Natasha. Byla mnohem uvolněnější než Steve a já dohromady. On byl pořád naštvaný, protože nechtěl, abych šla a já se tak nějak zatím nevzpamatovala, že někdo, kdo je důvodem mého přežití mi v podstatě zničil novou šanci na normální život.
„Dneska je krásně," vydechla Nat a položila si nohy na palubní desku.
Podívala jsem se z okna, měla pravdu. Při pohledu na vrcholky stromů, mezi kterými prosvítali paprsky odpoledního slunce jsem si vzpomněla na věc, která mi, nemám tušení proč, dodala odvahu. Mívala jsem psa, a milovala jsem ho. Vzpomínky asi nikdy opravdu nezmizí, jen se schovají a čekají na to, až znovu najdeme.