When the snow falls | Bucky FF

bucky

Z vozidla jsem se dostala se štítem kolem sebe, Steve pomohl Samovi a Natashe. Všechno se seběhlo neuvěřitelně rychle. Jeden z vojáků vystřelil, Nat stihla uhnout, ale Steva to odhodilo dolů. Zastavili jsme zrovna v místě, kde se dálnice měnila v most, pod kterým byla další silnice.
Všude pobíhali zmatení lidé. A já tam jen tak stála. Nebyla jsem schopná pomoct ostatním. Hleděla jsem mu do tváře, která byla ovšem pečlivě skrytá. Ale i přes masku jsem si byla jistá, že je to on. Celá moje minulost, kterou jsem znala se momentálně chystala zašlapat do země moji současnost. Jaká ironie.
Bláznivě jsem si myslela, že si vzpomene. Domnívala jsem se, že mi neublíží, ale on začal bez váhání střílet. V tu chvíli jsem se vzpamatovala. Většinu kulek jsem stihla odrazit, ale ne všechny. Jedna mi projela stehnem. Noha se mi okamžitě podlomila, nedokázala jsem jen tak přehlédnout tu bolest. Zaúpěla jsem, tak, že to muselo být slyšet i přes hlasitost výstřelů. Něčí ruce mě zvedly a táhli pryč, nedokázala jsem zaostřit, ale podle hlasu hádám, že to byl Sam.
Dostal mě do provizorního úkrytu za dodávkou. Potřebovali mou pomoc, ale noha vůbec nespolupracovala.
Rány, výkřiky, ticho. A znova.
Bylo mi jedno, že bych neměla ukazovat své schopnosti mezi civilisty, záležely na tom osudy lidí, pro mě velmi důležitých. Zvedla jsem se ze země a jednou rukou si zmáčkla krvácející ránu. Napnula jsem veškeré síly a rychlým mávnutím jsem zvedla do vzduchu kus našeho rozbitého auta. Švihla jsem s ním a smetla tak dva vojáky od Hydry dolů. Velký kus šrotu na nich přistál a tak i zajistil, že už nám nebudou dělat problémy.
Možná jsem se zbavila dvou protivníků, ale zároveň jsem na sebe upoutala jeho pozornost. Tvář měl už z půlky odkrytou, postrádal tmavé brýle. Viděla jsem, že v jeho očích není nic jiného než Hydra.

Žádný slib. Žádná zelená. Žádná Marie.

„Nedělej to," zašeptala jsem. Nemohl mě slyšet, ale slova ze mě vycházela, aniž bych si to uvědomovala.
Přiblížil se, ale já neměla v plánu utíkat.
„Pamatuješ si, jak se jmenuju?" zeptala jsem se, když byl dostatečně blízko, aby mě slyšel. Hlas se mi třásl více než kolena. Najednou jsem úplně zapomněla na prostřelené stehno.
Zíral na mě, ale zůstával v pozoru. Sam se za mnou pral s ostatními, momentálně byl mojí jedinou ochranou. Byla jsem tak zranitelná, jak to jen jde.
„Začíná to na M," pokračovala jsem. Neměla jsem sebemenší tušení, co vlastně dělám. Zkrátka jsem jen myslela na ty temné a chladné dny, kdy jeho objetí bylo jediné světlo v mém životě. Nic jiného jsem tenkrát neznala a mám pocit, že neznám ani teď.

Zvedl zbraň.

„A končí na E," vydechla jsem.

Přebil.

„Nedělej to," zopakovala jsem. Cítila jsem se tak bezmocná a malá. Mohl by mě klidně zašlápnout a já bych se mu nedokázala bránit. Jemu ne. Nemohla bych mu ublížit, přestože se na mě díval jako na cizince, jako na nepřítele. Protože jsem byla a on byl můj, ačkoli celá má podstata to odmítala přijmout, zkrátka ten fakt odsunula do pozadí.

Zamířil.

„Něco jsi mi slíbil," vykřikla jsem. Byla to má poslední obrana. „Oba jsme něco slíbili,"
Nikdy v životě jsem tak moc nedoufala, snad na okamžik jsem opravdu věřila, že tu větu dokončí. Přála jsem si, aby věděl, že mi nesmí ublížit, stejně jako já nesmím ublížit jemu. Protože jsme si slíbili, že přežijeme.

Vystřelil.

Možná jsem byla připravená čelit té kulce. Možná jsem se jí i chtěla postavit, ale někdo mě strhl k zemi a zakryl vlastním tělem. Steve. Kapitán Amerika mě zachránil, riskoval pro mě už několikrát a jediné, co se mu vrátilo bylo ohrožení nejen jeho života, ale i životů přátel a nevinných lidí.
Na zlomek vteřiny se naše pohledy střetly. Byl naštvaný, zuřil. Ale hlavně byl zrazený. Pokazila jsem to. V druhé vteřině už zase stál na nohou a štítem bránil jeho údery.
Na chvíli jsem se bála, že ho Steve zabije, ale pak to bylo zase naopak a já myslela, že se zblázním. Steve ve mě věřil. I když jsem ho zklamala. Nevzdával to. A já to byla schopná přehlédnout kvůli někomu, kdo si mě ani nepamatuje.
Kapitán se napřáhl a jedním rychlým švihem ho přehodil na záda. On udělal na zemi kotoul a tím i odkryl svou tvář. Byla stále stejná, zmatená, ale odhodlaná. A tak krasná.
Hleděla jsem na něj, krvácející na chladné zemi. Vrývala jsem si jeho obličej do mysli. Odtrhla jsem pohled až tehdy, když mi došlo, že na něj Steve už neútočí. Stál tam jako socha a zíral na něj pohledem stejným jako jsem to dělala já.

„Bucky?" zašeptal nevěřícně.

Bucky, Bucky, Bucky.

V mé hlavě to znělo jako ozvěna.
„Kdo je sakra Bucky?" zachraptěl, ale oči se mu projasnily.
Bylo to jeho jméno. Nic mi nedávalo větší smysl. Nic k němu nepasovalo více.
Zase zvedl zbraň, tentokrát v zoufalství a zmatku. Ale než stihl vystřelit, udělala to Natasha. Zmizel v dýmu. Zase. Nat se sesunula na zem, bundou jí v oblasti ramene prosakovala červená krev. Zchytala to. Zírala jsem na Steva a on se podíval na mě. Oči měl plné zlosti a strachu.

Neznámý jednoruký voják. Bucky.