When the snow falls | Bucky FF

i know your friend

Z pohledu Buckyho

Zase jsem seděl v tom proklatém křesle. Ať jsem dělal, co jsem jen mohl, nikdy jsem na tohle nezapomněl. Pamatoval jsem si každý pocit a každý okamžik, kdy mi překrucovali vzpomínky.
Nemohl jsem se zbavit něčeho hlodajícího hluboko ve mně. Bucky. Ten muž, co mě takhle oslovil. Znal jsem ho. Možná kdysi dávno.
Na tváři mi přistála něčí ruka, ale i přes palčivou bolest, kterou mi způsobila jsem se nebyl schopný soustředit.
„Zpráva o misi," řekl někdo, jakoby přes tlusté sklo. Všechno mi připadalo tlumené.
Silně jsem stiskl víčka k sobě. Když zavřu oči, asi bych měl vidět tmu. To se nestalo. Viděl jsem jen tu zelenou.

Proč? Proč sakra zelená?

„Zpráva o misi!" zopakoval hlasitěji.
Hlasitě jsem se nadechl a začal mluvit. Pak už jsem cítil jen, jak mě někdo položil na opěrku křesla. Postupně od hlavy až do konečků prstů mi projela bolest. Naposledy jsem před očima zahlédl tvář toho muže než ho zahalila tma, žádná zelená, jen tma.

Z pohledu Marie

Pohledem jsem propalovala plechovou stěnu auta. Můj mozek nedokázal pobrat tolik vjemů najednou. Ještě před chvíli jsem ho měla přímo před sebou a teď nás už zase Hydra štvala na jistou smrt. Steve vedle mě pořád něco mumlal. Byla jsem zmatená, celou dobu se Hydra schovávala v Shieldu jako nějaký parazit, tasemnice.
„Díval se na mě, jakoby mě ani neznal," zašeptal.
Tohle musela být nějaká špatná shoda náhod. Třeba si ho s někým spletl. Byl to přece můj voják, jak by ho mohl znát?
„Nebyla to tvoje vina," pokusila se ho uklidnit Natasha, ale v polovině slova přišla o hlas, krvácela stále více a více. Oproti její ráně bylo moje lehce pochroumané stehno jen škrábnutí.
„Marie," vyhrkl Steve. Neochotně jsem odlepila oči od svého vyhlídnutého místa, na kterém jsem visela pohledem už pěkných pár minut, jen abych se mu nemusela podívat do očí. Bála jsem se, co mi řekne. Zklamala jsem ho.
„Co se tam stalo?" zeptal se a poprvé se na mě od nástupu do dodávky podíval. Nevěděla jsem, co říct. Kdybych přiznala, že jsem to celou dobu plánovala, nevím, jak by to vzal.
„Asi jsem zpanikařila," plácla jsem to první, co mě napadlo. Už se nadechoval, aby něco řekl, ale Sam byl rychlejší.
„Potřebujeme doktora!" upozornil na Natashu, pomalu, ale jistě ztrácející vědomí.
Osoba v masce, sedící naproti jemu vytáhla něco, vypadající jako proudem nabitý policejní obušek a krátce mu s ním pohrozila. Sam ihned zmlkl. Už to vypadalo, že svou zbraň zase rychle schová, ale aniž bych se stihla pořádně vzpamatovat, už byl druhý agent probodnutý skrz na skrz a pod proudem. Všichni jsme seděli a bez hnutí či slova pozorovali tu záhadnou osobu.
Když si sundala masku, objevil se před námi obličej agentky Shieldu, jménem Maria Hillová. Uvědomila jsem si, že právě ona je naše záchrana od skromných zapomenutých hrobečků někde v lese. Svým velmi inspirujícím nástrojem propálila do plechové podlahy díru a my jsme tak unikli Hydře i smrti.

****

„No to snad ne," vydechla jsem užasle. A to jsem si myslela, že za posledních dvacet čtyři hodin se toho stalo tolik, že bych se už neměla ničemu divit. Přímo přede mnou ležel Nick Fury, ředitel Shieldu a ještě k tomu byl naprosto a neuvěřitelně živý.
Poté, co nás seznámil se svými nesčetnými zlomeninami a všemožným vnitřním krvácením, které utrpěl před nás Hillová naservírovala nový plán, jak zneškodnit ten algoritmus, který absolutně naboural projekt Insight.
„Hydra zvedne do vzduchu tři helicariery a vy budete muset všechny vyřídit z provozu. Když jenom jedna z nich zůstane ve vzduchu," zarazila se.
„Zemře spousta lidí," dokončila Nat, které doktor ještě stále ošetřoval zraněné rameno. Jakmile zastavil krvácení a vyčistil jí ránu, přesunul se ke mě a mé noze. Byla to čistá rána, kulka prošla skrz. Takže jsem musela pouze zatnout zuby, když mi průstřel desinfikoval.
„Mohla bych s tebou mluvit?" dokulhala jsem ke Stevovi. Přikývl.
„Odkud ho znáš?" zeptala jsem se. Nemusela jsem ho jmenovat, moc dobře totiž věděl o kom mluvím.
„Bývali jsme nejlepší přátelé, ztratil jsem ho při jedné misi v čtyřicátém pátém." odpověděl tiše, ale nakonec dodal: „Nebo to jsem si alespoň myslel,"
„Co se mu stalo?" zajímala jsem se. Pravděpodobně v tom Steve viděl jen prostý zájem, ale pro mě to byly odpovědi na dlouho nezodpovězené otázky.
„Vypadl z vlaku, který jel zrovna přes most. Kdysi na něm dělal Zola pokusy, jinak by ten pád nepřežil," vysvětlil.
„A to jméno?"
„Proč se na to ptáš?" vyhrkl najednou. V tu chvíli jsem měla na výběr jen dvě možnosti, lhát a nebo mu říct úplně všechno.
Vzpomněla jsem si na všechny jeho srdceryvné proslovy a povzbuzování, když jsem se potřebovala znovu postavit na nohy. Přemýšlela jsem nad tím, co mu méně ublíží, ale v duchu jsem si neustále opakovala, že on je ke mně vždycky upřímný. Možná bych tentokrát měla být i já k němu.
Zhluboka jsem se nadechla.
„Já tvého přítele znám,"
A ještě hlasitěji vydechla.