Jily

Brumbálovo varování

James si prohlížel Vstupní síň, jako by tu byl poprvé. I když si to nerad připouštěl, Bradavice mu budou opravdu chybět, a tak si snažil svůj poslední příjezd co nejvíce zapamatovat. Podíval se na Lily, která si už stačila kouzlem osušit hábit a společně se vydali směrem k Velké síni, před kterou je zastavila profesorka McGonagallová, s Moudrým kloboukem v ruce.

„Všechno v pořádku?"zeptala se jich a Lily přikývla. „Výborně. Můžete se jít posadit ke svému stolu, já teď půjdu pro první ročníky,"řekla jim kvapně. James i Lily se vydali ke dveřím do Síně, když profesorka McGonagallová zvolala: „Pottere!"

James se otočil.

„Nechcete se osušit?"

A byla ta tam. James si až teprve teď všiml, že z něj kape voda a tvoří mu pod nohama dost velkou kaluž. Zaraženě se prohlédl v odrazu brnění a pozdvihl hůlku. Pak ji bezradně pustil.

Lily si povzdychla a namířila na něj. V tu ránu byl od hlavy až k patě suchý.

„Paráda!"usmál se na ni, ale to už se Lily vydala rychlým krokem k Velké síni.

Když James vešel, jako první si všiml rozbouřeného stropu a svíček, které se kvůli větru jen tak tak držely u stropu. Včele učitelského stolu seděl Albus Brumbál ve svém rudém hábitu se zlatými hvězdami a o něčem se bavil s profesorem Kratiknotem. Když James procházel kolem ostatních stolů, spoustu spolužáků ho zdravilo a některé dívky se hlasitě hihňaly a šuškaly si mezi sebou.

„Tak co?"zeptal se ho Sirius, když se vměstnal mezi něj a Rema.

Než mu stačil odpovědět, dovnitř vstoupila profesorka Mcgonagallová, s kloboukem a stoličkou v ruce a za sebou vedla řadu vystrašených a promoklých studentů z prvního ročníku. James si pamatoval jak před sedmi lety zažíval úplně totéž, až na to, že nebyl mokrý kvůli dešti, ale z toho, jak společně se Siriusem spadli do jezera a obří sépie je za kotníky vysadila zpátky do loďky. Od té doby se z Jamese a Siriuse stali nerozluční přátelé a to se přeci rozumí.

Žáci došli k učitelskému stolu a vystrašeně a napůl zvědavě se rozhlíželi kolem sebe. Když nad stropem uhodil blesk, nějaká malá dívka s copánky se zajíkla a přitiskla se blíž k chlapci před sebou. Všichni nyní hleděli na Moudrý klobouk, který si letos dával pořádně načas, než začal zpívat.

Píseň byla podobná té z minulého roku. Klobouk zpíval o zlých časech a o důležitosti sjednoceních všech kolejích. James ho poslouchal jen na půl - raději pozoroval Lily, která soustředěně krčila obočí k sobě a poslouchala klobouk až do posledního slova.

Když Moudrý klobouk dozpíval, Sirius si odfrkl: „Pakovat se s někým ze Zmijozelu? Copak se dočista pomátl?"

Profesorka rozvinula pergamen a řekla směrem k žákům prvního ročníku: „Až přečtu vaše jméno, posadíte se na stoličku a nasadíte si klobouk na hlavu. Adlerová Molly!"

Drobná dívka s copánky, která se předtím lekla blesku, váhavě vykročila ke stoličce a nasadila si klobouk na hlavu.

„Mrzimor!"vykřikl klobouk téměř okamžitě a od stolu v pravo se ozval hlasitý potlesk. Molly si sundala klobouk a vesele se rozeběhla k Mrzimorskému stolu.

Sirius si znuděně povzdychl a raději se zadíval směrem k Havraspárskému stolu, kde se věnoval pozorování studentek z šestého ročníku.

„Tichošlápku,"sklonil se ke svému kamarádovi James, „Pojď hádat, do kterých kolejí je Moudrý klobouk zařádí."

Remus si povzdychl a pobaveně zakroutil hlavou: „Doufal jsem, že na to letos zapomenete."

Sirius ho však neposlouchal. Svůj pohled upíral k hloučku studentů z prvního ročníku, a když ke stoličce vyšel chlapec, pobaveně si odfrkl. „Jasnej Mrzimor. Cítím to v kostech."