Nerd Alert [BXB] - CZ překlad

Kapitola 1

  [TRAVIS] 

„Máš zpoždění."

Uslyšel jsem Alexe, když jsem vešel do prázdné učebny dějepisu. Setkal jsem se s jeho pohledem říkajíc 'marníš mým časem'. Po týdnu tohoto směšného učení by jste si mohli myslet, že už se naučí nějakému respektu.

„Udělal jsi to cvičení, které jsem ti dal?" zeptal se Alexandr, když jsem ze sebe shodil starý šedý batoh a spolu s ním klesl do lavice.

„Ten úkol?" zeptal se znova, ale jeho oči stále spočívali v knize od Sidneyho Sheldona, kterou četl.

„Eem" vyloudal jsem ze sebe. Fajn a co kdybych ho neměl? Prokrastinace je jediný předmět, ve které exceluji. Alexandr konečně zvedl hlavu od knížky, jeho hnědé oči mi nevěnovaly moc přívětivý pohled.

„Nemáš ho, že?" zeptal se a částečně zavřel knihu s povzdechnutím. Pak ji znova otevřel a začal číst. Ignoroval mě. Jen jsem tam tak hloupě stál s divným pocitem, než jsem se rozhodl sednout si vedle něj. Obvykle tak sedíme kolem deseti minut, dokud se nerozhodne zavřít nějakou blbost co čte.

„Co čteš?" zeptal jsem se z nudy. Tyhle židle fakt nejsou moc pohodlné na sezení a ty hodiny co tu tikají, jsou jediná věc, která tu dělá zvuk.

„Něco, na co by tvůj mozek nepochopil," řekl zkrátka a otočil na druhou stránku. Něco je na auře, která ho obklopuje. Jakoby vyřazovala něco jako 'drž se dál'. Jeho tmavě hnědé vlasy, skoro černé, ne moc upravené, působily jako lví hříva. Tmavě modrý rolák nebyl moc trefný na to, jaké bylo zrovna počasí. Zakroutil jsem hlavou a cítil se trošku divně. Nesnáším to, jak mě tenhle kluk jménem Alexandr přivádí stále k těmto myšlenkám.

„Mistrovská hra" uslyšel jsem Alexandra prozradit bez dechu.

„Cože?" zeptal jsem se zmateně.

„Chtěl jsi vědět co čtu, nebo ne?" řekl s povzdechem Alexandr.

„Oh," zamumlal jsem a snažil se zapomenout na důvod, proč jsem nedával pozor.

„Dobře, tak co jste probírali dnes v dějepise?" zeptal se a konečně zavřel knihu a odložil ji. Dal ji na úplný vrch komínu knih, který měl umístěn na dřevěném stole.

„Jsi ve stejném ročníku jako já. To bys měl vědět," odpověděl jsem celkem podrážděně, když se ptal na tak hloupé otázky.

„To jsem, ale já měl dějepis o třídu výš minulý rok, takže teď už dějiny nemám. Tak, co jste tedy probírali?" zeptal se znova

„Římskou říši... tuším..." snažil jsem se matně vzpomenout, co jsme to dnes probírali. Bylo to jen opakování minulého učiva... nejspíš.

„Tušíš?" zeptal se Alexandr podezíravě.

„Um, jo," řekl jsem a rukou si projel ve vlasech. Fajn, možná jsem neposlouchal, možná jsem si s někým psal, možná jsem se jen tak koukal na blbosti na youtubku... chápete mě, ne? Alexandr se pleskl do čela a zamumlal si něco pod nosem.

„Dobře, zeptám se na učivo  učitelky příště. Ale teď, jdeme si říct něco o Římanech a ... doufejme, že je to to správné téma," řekl nakonec Alexandr a natáhl se pro jeho složku. Proč tu věc furt všude nosí?

„Takže, co si myslíš, že je nejzajímavější na Římanech?" zeptal se a začal okusovat konec propisky. Rukáv ze svetru mu spadl o něco níž...

„Travisi," řekl Alexandr ostře.

„Sakra.. promiň," zakroutil jsem hlavou. Tohle musí přestat! Nemůže si třeba přes hlavu dát papírový pytel? 

„Jejich armáda a politický vliv," řekl jsem. Popravdě to bylo ale jen něco, na co jsem si vzpomněl matně z hodiny. Alexandr mi prvně věnoval překvapený pohled ale pak se usmál.

„Víš co na nich mám nejradši?" zeptal se, otočil se ke mně a nohy přesunul na židli a objal je. Zakroutil jsem hlavou.

„Jejich závislost na ovládání. Vládě. Bylo to něco jako závislost, potřeba. Dokonce i bůh vůdcovství byl šílený, ale co oni používali při dláždění silnic? Vládu. Co užívali, když chtěli osladit víno? Vládu. Co využili aby vynalezli vodovodní potrubí? Vládu! Dokážeš si to představit? Právě tohle nejspíš způsobilo pád celé jejich civilizace!" dokonce se mi z toho výroku nechtělo spát. Byl jsem tak zaneprázdněn sledováním jeho obličeje. Jeho oči podivně žhnuly, v dobrém slova smyslu. Usmíval se.. užíval si sám sebe... nikdy jsem neviděl Alexe se takto usmívat.

„Travisi?" vyrušil mě jeho hlas najednou. Zamrkal jsem než jsem si sedl. Alex si zakryl pusu, když se zasmál... počkat! On se smál?

„Můžeme pokračovat?" zeptal se a natáhl se pro svůj notes, který byl otevřený přede mnou.

☼☼☼

„Do prdele," zamumlal jsem když jsme vycházeli z učebny dějepisu.

„Do prdele v jakém slova smy--„

„Nezačínej s tím!" sykl jsem. Bylo to špatné. Chodby byly už prázdné, což znamenalo, že jsme to fakt přehnali s tím 'studováním'. Nepotřeboval jsem, aby se Alexandr přede mnou cítil jako chytrolín.

„Takže, zítra ve stejný čas," rozloučil se Alexandr a prošel kolem mě do chodby. Ta prázdnota mu zřejmě nedělala žádné potíže.

„Počkej!" křikl jsem na něj a Alexandr zastavil.

„Jak půjdeš domů?" zeptal jsem se a vzpomněl si, že jede většinou autobusem. Jen pokrčil rameny.

„No, mám dvě nohy, takže asi po nich," odpověděl Alexandr a otočil se. Přemýšlel jsem jestli ho mám nechat jít pěšky nebo ho svést autem. Zakroutil jsem nevěřícně hlavou, že jsem nad tímto vůbec přemýšlel. Povzdychl jsem si a zamířil k mé skříňce. Samantha zase pořádá další slezinu v obchoďáku. Typické. Alespoň to není jedna z těch její katastrofických párty, prostě jen aby se naše 'crew' trošku pobavila na poledne . Škola v pátek vždy končí dříve.

„Můžu sám sebe prohlásit za sprintera jestli je tohle tvé obvyklé tempo chůze," uslyšel jsem Alexandrův hlas když jsem šel chodbou. Zastavil jsem a zaostřil na něj; měl už sbalené všechny jeho knížky a černý batoh mu vysel přes ramena.

„Eh - já ... přemýšlel jsem," připustil jsem když jsem pokračoval v chůzi.

„Udivující, překvapivé," zamumlal Alex a v obličeji se mu formoval úsměv když kolem mě prošel. Na chvíli jsem se zarazil. Je tu nějaký vysvětlitelný důvod, proč mi jeho přítomnost vždy způsobuje, že se cítím tak... divně?

Ignoroval jsem to a přesunul se k mé skříňce. Nehodlám nějakého nerda nechat mě zmást. Zadal jsem číselnou kombinaci a odemkl skříňku. No, byla až moc přecpaná a možná by se hodila ještě druhá než skončí semestr. Nepotřeboval jsem si brát nějaké knížky, jen jsem vzal klíčky od auta.

„Ugh!"vzdychl jsem a přehodil si batoh přes rameno. Prošel jsem chodbou a vyšel ze školy. Venku byla překvapivě zima. Ušklíbl jsem se když jsem si vzpomněl na Alexův rolák.

Ten parchant. Pomyslel jsem si a začal si třít studené ruce. Začal jsem se rozhlížet po parkovišti a hledal mé auto; vždycky zapomenu kde jsem sakra zaparkoval! Povzdechl jsem si s úlevou, když jsem ho spatřil na rohu. Typické. Přišel jsem k němu a otevřel dveře než jsem do něj nasedl. Ihned jsem zapl topení aby přebušilo tu zimu.

Když jsem nastartoval, znova jsem si vzpomněl na Alexe a ty divné pocity, které v jeho přítomnosti pociťuji... zakroutil jsem hlavou a vyjel ze školní brány. Ať dělá cokoliv, nenechám, aby mě to dostalo.