Když labuť zpívá ✅

E1

„Chodíš sem často?" zeptal jsem se, když jsme dosedli na lavičku u jezera.

„Každý den," odpověděla. „Labutě jsou pro mě jako rodina."

„Co je na nich zajímavého?" odfrkl jsem.

„O labutích se říká, že jsou perfektní. Ale přeci mají nějaké chybky. Jedna má tmavší peří, druhá zase kratší zobák... My ty nedostatky však přehlížíme, protože je milujeme. A když miluješ, tak dotyčného bereš i s jeho chybami... Ale koukám, že tvůj chleba je stále v tašce."

„Eh," zarazil jsem se. Když řekla, že jdeme krmit labutě, nečekal jsem, že to bude chtít i po mně.

„No?" Její čokoládové oči se mi zabodávaly do hrudi.

„To je svačina. Taky musíš jíst, nebo ne?" prohlásil jsem s vítězným úsměvem. Souhlasně přikývla. Tomáš 1: labutě 0, pomyslel jsem si.

„Ale i tak. Přece tady nebudeš jen sedět. Tady," odebrala kus ze svého bochníku, „ať si taky užiješ."

„No né." Nasadil jsem ten nejstrojenější úsměv, co jsem dovedl. Nezaujatý člověk nepochopí, proč jsem z toho dělal takovou vědu. Ale já měl své důvody. Poslal by snad Batman Jokerovi přání k narozeninám? Pozval by Darth Maul Obi-wana na zmrzlinu? Jel by snad Doktor s Dalekem na výlet? Ne! Protože byli nepřátelé. A stejně tak to bylo i se mnou a s těmi opeřenci.