Vídali jsme se každý den. Každé odpoledne jsme sedávali na břehu jezírka. Sdělovali jsme si zážitky z práce. Nadávali na šéfy. Dodávali si sílu nenakopat zadek sousedům, co o půl třetí pouští „vytuněný" skladby z auta. A do toho všeho krmila Natálka labutě. Vždy se k ní seběhly a ona se smála. Moc jí to slušelo, když se smála. Na mě sice labutě stále páchaly atentáty, ale já jejich rány snášel. A rád. Protože když jsme spolu jen tak leželi u břehu a pozorovali mraky... Stálo to za všechno trápení.
Jednou jsme zase leželi jen tak na trávě, když se naše ruce nevědomky propletly.
„Víš o tom, že tvé oči jsou modré jako hladina jezírka?" zeptala se zasněně, když proplétala své prsty mezi mými.
„Od doby, co tě znám, znám jen jedny oči. Tvé. Hnědé jako čokoláda."
„Nebo chleba," zasmála se. „Ale jestli ti jsou labutě nepříjemné, jak si myslím, můžeme se vídat i jinde..."
„Ne!" namítl jsem rázně. „Jsi tu ráda. A kde jsi šťastná ty, jsem i já." Podíval jsem se na svou igelitku ležící opodál. „Jen mě nenuť, abych se s nimi musel někdy dělit o svačinu."
ČTEŠ
Když labuť zpívá ✅
Historia CortaV jejích očích jsem viděl, co jiní ne. Její jméno opakoval větřík a já nechtěl, aby přestal. Ale vše jednou končí. Každá řeka se dostane do moře. Každá píseň dojde k poslední sloce. ...
