Seděl jsem takhle na chladné trávě několik minut. Politováníhodný stařec, co ztratil víru ve svět. Držící chleba jako svou poslední jistotu. Ale pak se vše změnilo. Nikdy předtím jsem ji u jezera neviděl. Její peří bylo bělejší a zářivější než cokoli na světě. A její oči. Tmavě hnědé. Jako čokoláda. Nebo chleba...
Usmál jsem se. Vybavilo se mi, jak jsme lehávali v trávě a já se rozplýval nad jejíma očima. Ale proč mi ji ta labuť tolik připomínala? Přitáhl jsem k sobě tašku a vzal z ní kousek chleba. Tahle labuť byla zkrátka... jiná. Narušovala mou hradbu, kterou jsem proti jejímu druhu po léta stavěl. Přiblížil jsem k ní ruku. Pomalu a opatrně, jako bych jí s chlebem na dlani nabízel i své srdce. Podívala se na mě. A pak se začala také přibližovat. To jsem nečekal a dal jsem se na ústup. Byla rychlejší. To snad ne, pomyslel jsem si, nechci zemřít dílem labutě!
Zavřel jsem oči a čekal svůj konec.
ČTEŠ
Když labuť zpívá ✅
Short StoryV jejích očích jsem viděl, co jiní ne. Její jméno opakoval větřík a já nechtěl, aby přestal. Ale vše jednou končí. Každá řeka se dostane do moře. Každá píseň dojde k poslední sloce. ...
