Když labuť zpívá ✅

Refrén

Čas byl nezastavitelný.

Jednou jsme přišli jako obvykle do pekárny, ale já byl v černém obleku a ona zase celá v bílém, jako královna všech labutí. Má královna.

„Každý na nás kouká," řekl jsem sklesle, když jsem viděl kolik zvědavých očí si nás všímalo. Přišel jsem si jako atrakce na pouti.

„Jen ať koukají. Přeci kvůli nim nezapomeneme na naše zvířecí přátele."

„Na tvé přátele," opravil jsem ji s úsměvem. „Ale nemusíme s nimi strávit i svatební noc, ne?"

Čas byl neúprosný.

Utíkal jako voda. Řece je jedno, na kolik kamenů voda narazí. Pokaždé se dostane do moře. A i my jsme dorazili do toho našeho. Na tvářích se nám začaly pomalu dělat vrásky. Lhal bych, kdybych řekl, že jsme nezažili hádky. Čas od času letěl vzduchem i talíř. Ale ať jsme měli sebevětší spor, vždy jsem ji doprovodil na krmení labutí. U jezera také většinou naše neshody končily. Na tom místě jsme byli opravdu šťastní.