Chasing Shadows

·2·

Ležela jsem na posteli v mém málem bytečku. Mám tu kuchyni, koupelnu a jeden pokoj. Zatím mi to nevadí. Je to tady aspoň útulný. Mobil mi zavibroval na břiše a já se na něj okamžitě koukla, protože jsem čekala na zprávu od mámy.

Neznáme číslo: Ahoj Finley.

Já: Kdo jsi?

Neznáme číslo: Brzo se to dozvíš.

Já: Už se na to vážně těším..

Mobil jsem zamkla a položila ho vedle sebe. Někdo si ze mě dělá srandu. Už několikrát se mi to stalo. Je to jen blbý vtip. Tím jsem situaci uzavřela a zvedla jsem se, abych šla do sprchy. Dostat se do koupelny mi trvalo pár sekund. Když říkám, že ten byt je malej, tak je to slabý slovo.

Sundávala jsem ze sebe oblečení, když se mě ujal divný pocit, že mě někdo sleduje. Rozhlédla jsem se kolem sebe a kousla se do rtu. Nic to není, jen seš paranoidní. Rychle jsem vlezla do sprchy a pro jistotu jsem zatáhla závěs. Pustila jsem na sebe teplou vodu a roztřesenýma rukama jsem na sebe nanášela mýdlo.

Vylezla jsem ze sprchy a oblékla se do vytahaného trička. Hned na to jsem se vydala zkontrolovat hlavní dveře jestli jsou zamčené. Nebyly. Rychle jsem je zamkla a nechala klíče v zámku. Šla jsem do postele a nechala si rozsvícené světlo.

Zahrabala jsem se do peřin a vzala mobil do rukou. Měla jsem čtyři nepřečtené zprávy. Všechny od neznámého čísla. 

Neznáme číslo: Co ta ironie, beruško?

Neznáme číslo: Neignoruj mě.

Neznáme číslo: Fin!

Neznáme číslo: Nezahrávej si se mnou!

Moje srdíčko vynechá úder a já se zakousnu do rtu. Nebude mě nikdo buzerovat. Nebojím se. Teda bojím se, ale nesmím to na sobě nechat zdá. Jsem blbá.

Já: Naser si!

Neznáme číslo: Finley Evans, děláš si to čím dál horší.

Já: Hmm, hrozně mě to zajímá.

Neznáme číslo: Kdo by řekl, že ti to v tom zapraném tričko bude tak slušet?

Do prdele.

V ten moment okamžitě vypnu telefon a celá se zabalím do peřiny. Jen to odhadl. Nemůže mě sledovat, je to blbost. Kousnu se do rtu a sevřu pevně víčka k sobě. Ráno to bude v pohodě a zasměju se tomu.

________

Sednu si na postel a porozhlédnu se po pokoji. Vedle mě leží úhledně poskládaný papírek. Pozvednu obočí a začnu ho rozbalovat.

Dobré ráno Fin, jak pak ses vyspala? Nevystrašil jsem moc svého andílka? B.R.

"No do prdele" vydechnu a flustrovaně se popotáhnu za vlasy. Byl tady. Jak se sem dostal? Vše jsem měla zavřený. Je to největší magor. Papírek zmačkám a zahodím do kouta. Vezmu telefon a zapnu ho, abych mohla zavolat policii, ale rozbrečela jsem se a celá jsem se začala třást. "Nech mě být!" Vykřikla jsem zoufale a prohrábla si vlasy. Mohla jsem se pomalu utopit ve vlastních slzách.

Neznáme číslo: Proč můj andílek pláče?

Já: Protože mě nějakej magor sleduje! Jsi psychopat!

Mobil jsem odhodila a hlavou jsem dopadla do polštářů. Moje pocity se nedaly popsat. Svíral se mi hrozně žaludek a pořád jsem vzlykala. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Bez úspěchu. Najednou mě někdo pevně chytl za ramena. Začala jsem sebou cukat, ale nehla jsem s ním. Jediný co jsem viděla byly velké ruce. Tlačily mě do postele a já se nemohla pohnout. Umřu.

Jedna ruka na mém rameni povolila a já sebou škubla. Doslova jsem se s ním prala. Prohrávala jsem na plné čáře. "Pusť mě!" Vykřikla jsem s největším zoufalstvím v hlase. Cítila jsem jak mi odhrnuje vlasy z krku a než jsem stihla cokoliv říct, projela mnou ostrá bolest. Vykřikla jsem a okamžitě se za to místo chytla. Něco mi píchl.

Stisk povolil a já se rychle vymrštila do sedu. Když jsem zahlédla kluka z letadla, zatajil se mi dech a já vykulila oči. Stál tam v celé jeho kráse. Musím utéct. Chce mě zabít, znásilnit a bůh ví co ještě. Cítila jsem se hrozně slabá a točila se mi hlava, ale i tak jsem musela utéct. Vyskočila jsem na nohy a černovláskova reakce bylo zasmátí.

Když jsem udělala krok, začalo se mi hrozně chtít spát. Nemůžu spát. Jde mi o život. Jediný co mě udivovalo je to, že se mě nepokouší zastavit. Udělala jsem další krok, ale to už se mi podlomily kolena a já padala. Nešlo to zastavit. Cítila jsem jak mě zradily nohy. Místo toho, abych spadla, mě černovlásek chytl za pas a já se zhroutila na něj. Byla jsem jak hadrová panenka. Neovládala jsem svoje tělo. "Cos mi píchl?" Zašeptala jsem. Byla jsem zády a hlavou nalepená na jeho hrudi. Držel mě jednou rukou kolem břicha a já se na něj čím dál víc hroutila.

Hezky voní.

"Jen se trochu prospíš" zasmál se a vzal mě do náruče. Potom mě uvítala tma.

______

Začnu se probouzet a hrozně mě bolí hlava. Zakňučím a položím si ruce na obličej. Vše mě bolí. Otevřu oči a vidím rozmazaně. Párkrát zamrkám a posadím se. Jsem hrozně unavená. "Jak ses prospala Finley?" Podívala jsem se na modroočka. Stál u postele a jedním koutkem rtu se usmíval. Nutno podotknout, že vypadal mega sexy.

Neodpověděla jsem a jen jsem na něj tupě koukala. Přešel k posteli a sedl si na ní. Je tak nebesky krásný, ale je to magor. "Proč jsem tady? Kde jsem?" Vykřikla jsem zničehonic. Modroočko pozvedl obočí a koukl se na mě jak na blázna. Přitom on je tady ten blázen. "Protože budeš od teď moje" chytl pramínek mých vlasů a já okamžitě uhla. "Nebudu" prsknu a on se na mě hnusně podívá.

"Nechtěj mě naštvat" pronese s ledovou tváří a prohrábne si své tmavé vlasy. "Proč?" Kouknu mu dlouze do očí, které mě uklidňují. Ironicky se zasměje a pokračuje ve svém projevu. "Beruško, dokážu tvoji rodinu zlikvidovat, tak že se nikdo nic nedozví. Nikdo nezjistí, že byla nějaká Finley Evans, Rose Evans a Robert Evans." Pronese ledovým hlasem a já to psychicky nezvládnu. Jak zná moje rodiče?

Držím v sobě pláč a koukám do stěny. Nemůže mi zničit rodinu. Nemůže zničit mě. Dolní ret se mi začne třást a oči mě začnou slzet. Mám chuť křičet a zmlátit toho idiota vedle mě. "Prosím neubližuj mé rodině" na konci se mi zlomí hlas a já schovám hlavu do dlaní. Potichu pláču mezitím co si černovlásek hraje s pramínkem mých vlasů. Vždycky si ho natočí na prst a poté odmotá. Dostal mě přesně do stavu, do kterého chtěl. Chtěl mě zoufalou.

"Já se hrozně bojím" šeptla jsem a u toho i vzlykla. Nevydržela jsem to a propukla v obrovský pláč. Moje tělo se třáslo a já se pomalu nemohla pláčem nadechnout. Modroočko si mě přitáhl na svůj klín a já neprotestovala. Bylo mi všechno jedno. Obejmul mě kolem pasu a tím mě donutil si lehnout na jeho hruď. Potřebovala jsem uklidnit. Už dlouho jsem v sobě držel strach.

"Nemáš se čeho bát. Neublížím ti." zašeptal mi do vlasů a já se na něj víc natiskla. Proč tak najednou změnil náladu? Chvíli mi vyhrožuje a potom mě tady uklidňuje jak milující manžel. Je to blázen.

Jeho tělo příjemně hřálo a uklidnilovalo mě. "Právěs mi ublížil" zachraptěla jsem a posmrkla. Před dvěma dnama jsem záviděla jeho holce, že se s ním může takhle mazlit a teď se na něj lepím já? Asi mě zdrogoval.

"Miluju tě Fin" zašeptal a pustil mě. Zhluboka jsem se nadechla a koukla se mu do očí. Nelhal. Pozoroval mě s kamenným výrazem. Nechala jsem stékat slzy a vyprostila se z jeho náruče. Z náruče maniaka.

Gurudream