Místo pro dva || larry

1:

Dům se nepodobal předchozímu a ani nebyl cítit domovem. Okna moc široká, stropy příliš vysoké, zdi bez nádechu vzpomínek. Letmé šmouhy na lesklé podlaze značily přítomnost bývalých vlastníků. Odkaz, jenž za chvíli vymizí.

Hluboce jsem vydechl zíraje na bílý strop svého pokoje a znovu se rozhlédl. Křeslo jsem si nechal dovést, skříň zažila mé dětství, ale vše ostatní pocházelo z bazarů kolem. Nemohl jsem se s tím zžít a chtělo to čas. Celý měsíc a stále cizinec, ale neztrácel jsem naději. Jednou se nadechnu a ucítím domov.

Škola se zdála stejná jako v mém rodném městě. Předměty se nelišily a lidé vypadali stejně. Nečekal jsem rozdíl jen o padesát kilometrů dál, žádné překvapení. Přesto jsem první den byl nervózní a nejraději bych nasedl na vlak do svého bývalého učiliště. Necítil jsem se dobře jen z pomyšlení na nové lidi.

Celý den dopadl dobře. Nestal se tím nejlepším v mém životě, v to jsem ani nedoufal, ale nezařadil se mezi nejhorší. A o to především šlo. Zlatý střed.

Mobil mi oznámil čas odchodu. Zatím se od prvního dne neodlišil, což mne značně zaráželo, neboť chození včas mi většinou nic neříkalo. Vyspával jsem, přeskakoval první hodiny a většinou se dostavil až do poloviny druhé, ale kdo si chce hned první měsíc zadělat v nové škole na problémy?

Chodba již byla plná, když jsem dorazil.

Projít byla celkem potíž a každou chvilku jsem do někoho udeřil ramenem. Zamumlal jsem letmé sorry, jenž sotva onen člověk slyšel, a za půl vteřiny musel říci další. Vzduch již po ránu se zdál těžký a nasycený všemožnými voňavkami.

Našel jsem si svou cestu ke skříňce. Manévrování mezi těly nakonec dopadlo na jedničku a já se ocitl na kraji chodby celkem rychle.

"Louisi," vydechla úlevně po mé pravici Evelyn. Mráz mi přejel po zádech leknutím, ale můj strnulý výraz vystřídal přátelský úsměv. Celá zadýchaná vytahovala ze své kabelky štos papírů a natahovala se s nimi ke mně. "Poslední materiály na francouzštinu," usmála se vítězně. Vítězství zaplavilo i mé tělo, neboť jsem si nemusel díky tomu předešlou lekci dopisovat ručně.

"Jsi skvělá, díky." Zaculil jsem se směrem k ní a papíry převzal do svých rukou. V mysli mi proběhla myšlenka, že by bylo asi nejlepší ji vzít na kafe nebo na oběd. Od chvíle, kdy jsem se tu ocitl, vždy mi pomohla a celou školu představila v nejpodrobnějších detailech.

"Kdyby něco, nakopíruju ti to. Teď musím jít, uvidíme se," rozloučila se během pár vteřin. Sotva jsem zaznamenal celou situaci a dlouhé blond vlasy již mizely mezi davem studentů spěchajících do svých tříd. Náš rozhovor skončil stejně rychle, jako začal.

V tu chvíli mi došlo, že bych si měl pospíšit, abych stihl dojít na svou první hodinu. Papíry mi zmizely z rukou v tašce a místo nich se objevily učebnice na dnešní den.

Nohy mne unášely po dlaždicové zemi do prvního patra a následně k zadní místnosti. Jako první mě čekaly dějiny. Usedl jsem do své zadní lavice v již dost přeplněné třídě a snažil se nevnímat hluk, který nastal. Překřížil jsem si nohy pod židlí, opřel se o desku stolu a pozorně vyčkával.

Přišel.

Hned druhý den, kdy jsem navštěvovat tuhle školu, na dějiny si přisedl vysoký kudrnatý chlapec. Představil se jako Harry a následně jsme promluvili jen pár slov. Některé dny byl hovornější, jindy mlčel, sotva řekl ahoj.

Měl jsem silné podezření, že je až extrémně empatický. Cítil, kdy mi hovor vyhovoval a kdy si raději užiju ticho. Nemluvil, pokud jsem nebyl v náladě na další konverzaci. A nikdy to nebylo divné, trapné ani nepříjemné. Alespoň já to tak necítil a doufám, že i on nepřemýšlí nad mými nevychovanými způsoby. Přišlo mi to děsivé, vždy věděl, nebo spíše cítil, ale zároveň mi nikdo nerozuměl lépe. A to se mi líbilo.

Došel až k naší lavici schovávaje se za své kudrliny, hlavu skloněnou. Pozdravil svým obvyklým ahoj a přidal malý úšklebek. Odpověděl jsem.

"Nesnáším úterky," prohodil zničeho nic a položil si hlavu na své založené ruce, jež si dal na desku. "Osm hodin nekonečně nudných předmětů."

Musel jsem souhlasil, ani moje úterý nevypadalo zrovna nejlépe. Dějiny jsem nesnášel odjakživa, i když mě historie zajímala. Jen jsem nenarazil na učitele, který by se alespoň snažil své žáky zaujmout. Paní Sandersonová se rozhodně mezi ně také nepočítala. Výrazné francouzské R vám trhalo uši na míle daleko, a přestože každý věděl, že to není její chyba, všichni by nejradši vymazaly z jejího slovníku každé slovo, které tohle písmeno obsahovalo.

"Biologie a hned potom společenské vědy taky není nic, z čeho bys jásal," odfrkl jsem si a jeho následující schválení zaniklo ve zvuku zvonění. S těmito slovy mi teprve došlo, jaký den mě ještě čeká. Skoro se mi čelo orosilo horkem, neboť dnešní noc nebyla štědrá na spánek a já usínal již v deset minut po osmé. Svou pozornost jsem stočil k vyučujícímu a snažil se udržet oči otevřené.

Evelyn mi nikdy nepomohla s pátráním, kdo to ten Harry je. Neptal jsem se na osobní otázky, poněvadž mi to nepřišlo slušné jen po pár konverzacích, a tak jsem moc informací neměl. Ona nikdy jeho jméno nezaslechla a podle mého popisu si vzpomněla jen na prváka, který mu vůbec nebyl podobný.

Na chodbách jsem ho vídal málo, prakticky vůbec. A když se objevil, hned zase rychle zmizel. S Evelyn jsem ho dokonce nikdy nepotkal, na oběd nechodil a jen jeho jméno mi nepomohlo.

Zůstával mi záhadou, takovým mým osobním mystériem. Hned po pád dnech mi myšlenky často putovaly k němu a celkem nepřekvapivě i k jeho širokému úsměvu, jenž jsem doposud viděl jen dvakrát. Však i to mi stačilo, abych si povšiml, jak dokonalý je.

---

Je to přibližně 5 let, co jsem naposledy něco zveřejnila na wattpadu. To je už hodně dlouhá doba a docela mě mrzí, že teď už to tu tolik nežije. Psaní mě stále neopustilo a nakonec jsem se rozhodla něco zveřejnit, už bylo načase. Budu ráda za každou kritiku, hvězdičku, komentář - cokoliv, co by mi pomohlo se neustále zlepšovat. Vím, že zatím to možná zní jako začátek každého druhého příběhu, ale můžu vás ujistit, že se to změní. :D Snad.
Jsem z toho tak nervózní.