Místo pro dva || larry

4:

Počasí se během pár dnů uklidnilo. Nepršelo každou minutu dne a vítr nekymácel se stromy, naopak spadlo jen pár kapek a sobota byla spíše slunečná. Noc ozařoval měsíc, na který jsem koukal oknem, neboť se mi moc spánku nedostalo. Místnost se kolem mě zužovala a zase rozšiřovala, noční můry mě budily každou hodinu a já se rozhodl v časných ranních hodinách raději vstát, než se pokoušet znovu usnout a probudit se v šoku.

Těšil jsem se do školy.

Víkend v našem domě se zdál nekonečný. Minuta za minutou se táhla a mou jedinou zábavou se zdálo zírání z okna na ulici. Přemýšlel jsem nad uplynulými měsíci i roky. Vše mi během těch pár hodin proběhlo znovu hlavou.

Ruch ve škole mi konečně vytěsnil myšlenky z hlavy a já se mohl opět soustředit pouze na lidi kolem. Přestože jsem nenavštěvoval zrovna to největší učiliště v okolí, chodby byly každou přestávku plné a sotva se dalo projít. Užíval jsem si pohled na hektické chování studentů a cítil se opět živý.

Nohy mě vedly do prvního patra na mou další hodinu. K mému překvapení, když jsem dorazil do již rozbouřené třídy, naše lavice byla z půlky obsazená. Harry se opíral o židli, mírně se na ní houpal a rozhlížel se kolem sebe s hravým úsměvem na tváři. Pohledem se zastavil na mě a okamžitě se zazubil ještě víc.

Pokračoval jsem k naší lavici, vedle které se ocitla má taška i se všemi učebnicemi spolu s tupým zvukem dopadu. Usedl jsem vedle kudrnáče a pohodlně se opřel o jednu ruku.

"Dneska nějak brzo, ne?" pronesl jsem, jakmile se mé oči stočily k Harrymu. Přestal se houpat a založil si ruce na prsou.

"Řekl jsem si, že je fajn mít ráno víc času," pokrčil rameny, aby dodal větě více emocí. Neunikl mi ledabylý úšklebek, jenž se na chvíli objevil na jeho rtech, ale po chvilce zmizel.

Zvonění přerušilo mé soustředění na detaily Harryho obličeje a raději jsem se sklonil ke své tašce, abych připravil materiály na hodinu. Během minuty se do třídy dostavila i paní Sandersonová a začalo vyučování. Za doprovodu nudného vyprávění o vylodění na Normandii jsem se rozhlížel po třídě a sledoval ostatní nepřítomné výrazy mých spolužáků.

Otočil jsem se k Harrymu, jenž zaujatě tužkou vybarvoval obálku svého sešitu propiskou a nevypadal, že se blíží ke konci. Půlka obalu již byla tmavě modrá, na druhé stále prosvítala původní obálka s šedými symetrickými obrazci. Pohyby jeho rukou mě doháněly k šílenství.

"Na co tak koukáš?" zašeptal mi téměř u ucha a přerušil tok mých myšlenek. Oddálil se zpět a koukaje na mě čekal odpověď.

"Zachvíli tu propisku vypíšeš," ukázal jsem se slovy směrem k jeho ruce, jež držela pero. Nedokázal jsem vymyslet lepší reakci, ale i to se zdálo lepší, než prozradit svému spolusedícímu, jak rád se dívám na jeho pohyby, když píše. Všechny naděje na přátelství by pravděpodobně zmizely v dáli.

"Záleží na tom?" promluvil a s uchechtnutím pokračoval v čmárání náhodných čar, jež měly zakrýt předešlý potisk. Pouze jsem se pousmál a pozvedl obočí.

Periferně jsem viděl, jak se na mě zadíval. Jeho ruka stále pokračovala, ale pohled již nebyl ukotvený na sešit. "Jak vydržíš jen sedět a nic nedělat?"

"Snažim se dávat pozor." Občas jsem kreslil na kraje stránek v sešitě, jindy jen zíral do prázdna. Po většinu času jsem se však snažil věnovat vyučujícímu, dokud mi na začátku roku ještě zbývala motivace. Škola se pro mě stala jedinou záchranou před domovem a plánoval jsem z toho vytěžit co nejvíc. Především kvůli minulému ročníku, kdy celý školní rok dopadl katastrofálně a teď jsem měl šanci to napravit.

"Většinu hodin trávíš zíráním do prázdna, ne zapojováním do výkladu," argumentoval Harry a uklidil propisku, čímž ukončil svou činnost.

"To sice dělám, ale zároveň nejsem hluchej, abych ho neslyšel," šeptal jsem zpět k němu a sarkasticky se pousmál přímo k němu. "Co máš za problém?"

Čekal jsem na jeho odpověď, ale ve vteřině, kdy se Harry již připravoval k dalšímu argumentu, vyrušil mě jiný hlas, jenž ke mně šeptal z druhého směru. Otočil jsem se, abych uviděl černovlasého kluka, jak se naklání z lavice vedle nás a nechápavě na nás zírá. Neměl jsem šanci si vzpomenout na jeho jméno, neboť jsem lidi z téhle třídy skoro vůbec neznal.

"Můžeš bejt zticha?!" sykl a lehce rozhodil rukama, aby slovům přidal na intenzitě. "To je magor, ty vole," zašeptal se smíchem ke svému zrzavému společníkovi v lavici.

"Sorry," zašeptal jsem přes uličku a opět se pohodlně s otočením usadil na svou židli tak, abych koukal před sebe. Nechápaje mi konverzace dokola běhala hlavou.

"Co to bylo?" zamračil se Harry a předklonil se, aby viděl na osobu, jež se mnou mluvila. Kdyby pohled zabíjel, leží na zemi v smrtelných křečích a čeká ho poslední výdech. Musel jsem se pousmát nad Harryho grimasou, jelikož jsem ho nikdy v takové situaci neviděl a jednou bych nerad byl tím, na koho se takhle podívá. Protože při tomhle pohledu je asi nejlepším nápadem utéct hodně daleko a neohlížet se za sebe.

***

Kolem sedmé hodiny jsme se sešly u stolu k rodinné večeři, jež se naštěstí odehrávala jen párkrát do měsíce, ne-li roku. Nohy mi visely z vysoké židle, kterou máma sehnala v nějakém levném bazaru a cítil jsem v nich mravenčení již po pár minutách.

"Lottie, jak bylo ve škole?" otočila se máma mile k mé sestře, jež ji oplatila úsměv a začala vyprávět o perfektní hodině fyziky. Já si mezitím vidličkou přerovnával zeleninu na svém talíři, neboť mi jen hodně vzdáleně připomínala něco, co kolem mrkve i jen prošlo. Chutí nepřipomínala nic, co jsem v životě jedl a nemohl jsem přijít na to, co ve mně ta mdlá pachuť vyvolává.

"Louisi, jak to šlo tobě?" promluvila matka tentokrát ke mně. Hlasitě jsem spolkl sousto, jenž jsem tu posledních několik minut přežvykoval a přemáhal se k jeho dopravení do žaludku.

"Dobře," stručně jsem odpověděl a zadíval se na vybledlou skvrnu na ubruse před sebou. Nervózně jsem si odkašlal, než mi z úst vyklouzla další věta. "Vlastně jsem přemýšlel, že bych zase začal hrát fotbal za školu. Nabídli mi místo v týmu."

Z matčina výrazu jsem nedokázal vyčíst jedinou emoci. Čelist se ji napjala a rty zúžily do úzké linky a trvalo několik vteřin, než její oči změnily cíl. Nadechla se a odložila své příbory. Ve vteřině jsem věděl, že tahle situace nikdy neměla přijít.

"Nepřipadá mi to jako dobrý nápad," bylo první, co prohlásila uklízejíc svůj talíř, na kterém stále byla alespoň polovina porce.

Povzdechl jsem si a ucítil váhu na své hrudi, jež mě přepadla pokaždé, kdy jsem se dostal do konfliktu s jedním z rodičů. Těkal jsem pohledem po místnosti a snažil se přijít na slova, která se mi zasekla v krku.

"Byl to jen nápad," promluvil jsem do tichého napětí, jež zaplavilo místnost a vzhlédl k sestře, která si kousala spodní ret a snažila se nedovolit slzám opustit její oči. "Promiň," pokračoval jsem k matce.

Později téže noci mi s nimi Lottie zmáčela celé rameno.

---

Tak je to tu, další kapitola.
Na jednu stranu se bojím, abych celé vyprávění neuspěchala, ale na druhou zase jestli nejdu moc pomalu. :D

Pravděpodobně to asi ani nedává smysl, ale nevadí.

Chtěla bych moc poděkovat na hvězdičky a komentáře. Pro někoho to je možná málo, ale já třeba neočekávalo ani to. :D

Samozřejmě budu ráda za další. ❤