Místo pro dva || larry

10:

Ve chvíli, kdy získáte nálepku šílenec, začíná úplně nový život.

Myslím, že jsem se klepal stejně tak, jako oni ze mě. Nevím, co čekali. Možná, jak budu zase kolem sebe mlátit do prázdna a nakonec si rozdrtím klouby o skříňku. Možná očekávali další výbuch hněvu kvůli vzduchu kolem mě. Přestože ani jedno se nedělo a na tváři jsem se snažil držet stejný nic neříkající výraz, většina pohledů byla plná strachu, pohrdání a nechuti. V každém se mísily nějaké emoce a většina jich zůstávala pouze negativní.

Chodbou jsem procházel bez sebemenší potřeby se prodírat studenty, neboť všechny oči ležely na mně a věděly přesně, kde jdu. A nikdo se neopovážil vstoupit mi do cesty. Nikdy jsem si nepřál více mít kolem sebe těla, která bych musel odstrkovat a rameny si mezi nimi vytvářet prostor pro průchod ke skříňce. Nikdy jsem si nepřál více splynout s davem.

Za zády mi šla matka se rty sevřenými do pevné linky. Nerozpoznal jsem, zda se jí v očích rýsovaly slzy, nebo jen byla tak unavená. Každopádně jsme vytvářely dvojici, jež vypadala, jak kdyby nenaspala ani dvě hodiny za posledních několik let. Po levém boku si vykračoval Harry stejně znavenou chůzí. Snažil jsem se dívat před sebe, ale oči mi neustále těkaly k němu.

Zastavili jsme u kanceláře ředitele. Ačkoliv mi nehrozil žádný trest a šlo spíš o formalitu, jak mi bylo řečeno, žaludek se mi sevřel a potřeba zvracet se zvětšovala. Matka mi pouze pokynula, abych vešel a tak jsem zaklepal na dveře, uchopil chladnou kliku a po dovolení vstoupil do místnosti.

"Paní Tomlinsonová," zvolal ředitel a vyhoupl se ze židle. "Rád vás znovu vidím. Tebe také, Louisi." Obou nám daroval široký úsměv a potřásl si rukou s mou matkou. Byl jsem si jistý, že si mé jméno přečetl pravděpodobně jen dnes ráno a pouze předstíral zájem.

"Vede se ti dobře?" směřoval otázku ke mně, když jsme se všichni usadili. Kromě Harryho, pro kterého křeslo nezbylo a jen se houpal ze špiček na paty u bledé stěny.

"Mnohem lépe, než předtím!" vyhrkla matka, když jsem se nadechoval k odpovědi. S nepatrným úšklebkem, jehož si ani jeden nevšiml, jsem se více opřel do opěradla a jen sledoval konverzaci mezi nimi. Zcela si vystačili bez mého slova. Pozornost mě brzy opustila.

"Louisi?" Probralo mě až zaznění mého jména, neboť své oči jsem upínal především k vysokému kudrnatému chlapci.

"Ano?" tázal jsem se na znamení, že jsem zcela soustředěný na další rozhovor. Ve skutečnosti jsem chtěl jen odejít, opustit celou budovu a znovu se zahrabat do peřin, kde mi bylo nejlíp. Možná se občas podívat z okna, uvařit si v kuchyni čaj, ale za pár minut opět ulehnout.

"Kdyby se ve škole cokoliv dělo, někdo se ti posmíval, nebo dokonce použil hrubou sílu, neboj se a oznam to," promlouval ke mně ředitel s upřeným pohledem. Nedokázal jsem se od něj odtrhnout, přestože mi to bylo nadmíru nepříjemné. "Nechceme, aby se ti něco stalo a tvoji přátelé jistě také ne."

"Každej tam venku se mě bojí, včetně těch přátel," prohodil jsem sarkasticky a zakroutil hlavou.

"To určitě není pravda. Počkej chvilku a bude to jako dřív," ujišťoval mě a já se musel jen smát, protože neměl ponětí, o čem mluvil.

Snažil jsem se nevnímat, jak o mně konverzují, jako bych tam snad ani nebyl a mohl jsem jen přemýšlet, jestli to takhle teď bude vždy. Možná jsem ztratil právo říct něco za sebe.

Myšlenky mi sklouzly k již zmíněným přátelům. Pochyboval jsem nad existencí jediného pouta, jež by mě vázalo k někomu ze školy. Jestli se nějaké dříve rýsovalo, jeho základy jsou nyní nadobro pryč.

Když jsme vyšli zhruba o půl hodiny déle po přesvědčování, jak jsou všichni rádi, že jsem konečně přišel, pohltily mě jen další pohledy říkajíc naprostý opak. Byl jsem jen nevítaný host.

Matka se se mnou rozloučila před kanceláří jen letmým dotykem a krátkou větou. Nedával jsem ji to za zlé, ale pohled, jenž mi věnovala, ten výraz plný úlevy, že nemusí být se mnou déle a má klid, mi zůstal před očima. Plíce jsem měl svázané, sotva se mohly ještě nadechnout. Přesto jsem neměl už jinou možnost a nohy mi šly směrem k učebně matematiky, jež se plnila studenty.

Při vstupu do místnosti mě okamžitě udeřila atmosféra, která panovala v učebně. Pár očí hledělo přímo na mě, ostatní se snažili nedívat, ale neuvědomovali si, jak nápadně vzhlíží od svých mobilů a knih. Dech se mi zrychlil a hned jsem zalitoval, jak málo načas jsem si dal. Nebyl jsem připravený tomu čelit a nejsem si jistý, jestli se tak někdy stane.

Na zádech jsem cítil konejšivý dotyk. Bedra mi ovinula Harryho ruka, zatímco šeptal směrem ke mně a směroval mě k lavici po pravé straně u okna.

Usedl jsem a na druhé prázdné místo si sedl on. Vzpomněl jsem si na hodiny dějepisu, kdy mi tohle přišlo normální a každé ráno se modlil za to, aby přišel.

Ačkoliv jsem věděl, jak zvrácené to je, nemohl jsem si odepřít úsměv nad myšlenkou, že teď nebudu muset čekat celé hodiny, než znovu vstoupí do té učebny plné starých map a historických encyklopedií, neboť je tady. A bude tu pořád.

"Jsem tu s tebou," šeptal znovu a znovu.

***

"Lot, mohla bys odnést talíře?" pokývala matka k sestře, jež se ve vteřině zvedla a začala sbírat špinavé nádobí ze stolu. Oba jsme ji jen mlčky sledovali a já už tušil, co bude následovat. Jen, co Lottie opustila prostor jídelního stolu a odešla k dřezu, kde právě řinčel jeden příbor přes druhý, matka se ke mně sklonila a nadechovala se k rozhovoru.

"Proběhlo všechno v pořádku?" prohlásila svou první otázku.

"Myslíš školu?" snažil jsem se natáhnout rozhovor, abych mohl po chvíli odejít se slovy, jak moc jsem unavený a nedostal se tak ke všem věcem, které by ráda probrala. Po jejím zakývání jsem pokračoval: "V pohodě."

"Nelžeš mi?" tázala se. Na krátkou chvíli jsem si oddychl při projevu starosti a pocítil nutkání mluvit. Dostat vše ze sebe ven, říct pravdu, jak jsem se vlastně cítil a nikdy se tak cítit již nechci. Ale neřekl jsem ani hlásku a jen zakroutil hlavou.

"Léky pomáhají?" pokračovala.

Očima jsem jen na vteřinu zabloudil mimo matčin pohled, ale nedal na sobě nic znát. Byl jsem na tuhle situaci připravený, neboť jsem si poslední noci nepřipravoval nic jiného. Přestože jsem si nepřišel jako při rodinném rozhovoru a dohánělo mě k šílenství, jak snadno jsem zapadl mezi změť matčiných pacientů, zachoval jsem chladnou hlavu a na tvářích vytvořil letmý hřejivý úsměv.

"Je mi daleko líp," vydechl jsem s falešnou úlevou a dále zaplavoval ženu radostným úšklebkem. Možná jsem chtěl říct pravdu, ale v představách mě Harryho pohled přesvědčil o opaku.

———

Tak jo, dostala jsem se do fáze, kdy jsem schopná celý den číst, ale nanapsat ani slovo. A přitom když už se k tomu dokopu, napíšu celou část..

Nevím sama, co k tomuhle dílu říci a celkem si tím nejsem jistá. To je ale novinka, co? Jako bych to neříkala u každého druhého:D

Moc děkuji za krásné komentáře, hvězdičky a přečtení. Budu ráda, když zanecháte svůj názor. 💚💙