Místo pro dva || larry

11:

Ležel jsem v posteli a hlavou mi běhaly myšlenky ohledně uplynulých týdnů. 

Celé večery jsem se bavil pouze listováním ve vzpomínkách a jejich detailním rozborem. Objevil jsem každou maličkost, která něco znamenala a zapsal si ji hluboko do paměti, aby už nikdy nevyzklouzla. Tvořil jsem si obrovské pomyslné archy, jenž se s každou další nocí zvětšovaly. 

Vše vedlo k Harrymu, vždy tu byl přítomný, jen jsem si toho nikdy nevšiml. Objevoval se jako malý Tim ve školce, poté jako Dennis v páté třídě. Matka o existenci těchto dvou neměla ponětí, když jsem ji o nich řekl, pouze se ji vytvořila další vráska starostí na čele. Zžíralo mě to celé roky a nikdo o tom nevěděl. Ani já.

Zřídil jsem si deník a ve škole celé hodiny psal. Odpoledna jsem trávil u rozevřených stran zachumlaný v teplé peřině, neboť návaly horka a zimy se staly mou součástí a raději jsem se potil pod hutnou dekou, než se klepal. Harry vedle mě pokaždé jen tiše seděl a zkoumal každé slovo, jež má propiska do čistých papírů vepsala. 

Občas jsem se naštval, byl tak moc zvědavý, ale zakrátko jsem si uvědomil, že už ví všechno a nemůže zjistit nic nového. 

Jindy mi pomohl zformulovat větu, kterou bych sám nikdy nevymyslel.

Ležel vedle mě a v tichosti mě nechal se plavit svými myšlenkami. Cítil jsem jeho oči na mě a také teplo z jeho strany. Hlavou mi problesklo nutkání přisunout se blíž, ale rychle jsem ho zahnal. 

Stále jsem se bál s ním mluvit, bál jsem se na něj jen myslet. Rozechvěje se mi vždy celé tělo jen při vzpomínkách na jeho doteky, jež téměř ani necítím, jak lehké jsou. A tak se raději třesu pod pocitem mrazu a přemýšlím, jak jsem se do téhle situace dostal.

Vždy však jen dojdu k uvědomění, jakým zklamáním jsem se stal.

***

Polykal jsem další velké sousto večeře, snažíce odejít od stolu co nejdřív. Očima jsem těkal z talíře na sklenici, následně krátce z matky na sestru a posléze se můj pohled také zastavil na protější stěně. Talíř jsem zcela vyprázdnil a chystal se zvednout od stolu, když matka dožvýkala a rukou mi pokynula, abych zůstal.

"Mluvila jsem s tátou," začala a já už s těmi slovy ztratil poslední zbytek klidné nálady. Pouhým hm jsem se ptal na pokračování. "Chtěl by tě vidět."

"A tys mu všechno řekla?" vstoupil jsem konečně i slovně do rozhovoru. Věděl jsem, co odpoví.

"Jistě, je to tvůj otec," odpověděla jako by šlo o samozřejmost.

"Nedal jsem ti k tomu svolení." Vztek mi proudil v žilách, krev se mi vařila. Svaly jsem zatínal a snažil se, abych nezačal křičet.

"Co si myslíš?" pokračovala matka. Posměšně se zachichotala a dolila si víno do sklenice před sebou. "Nemusíš mi dávat nějaký svolení o tom, co já komu řeknu."

Chtěl jsem utéct. Vzít s sebou Lottie, zabalit nám věci a zmizet. Nikdy bych si nepředstavil, že se do takovéhle chvíle dostanu. Celý minulý rok byl jedna velká noční můra, ale teď jsem se procházel žhavým peklem. Ďábel mi stál za zády a všem našeptával, jaké další nástrahy si na mě mají připravit. Chtěl jsem se vším skončit.

Dýchal jsem zhluboka a nahlas. Cítil jsem se jako rozzuřený býk, div mi nešla pára od úst, a matka to věděla. V jejích očích se zaleskl strach, viděl jsem ho a mě najednou tolik mrzelo, že jsem tomu musel být svědkem. 

Zklidil jsem dech a nechal všechnu rozbouřenou krev znovu přejít do normální cirkulace. Měl bych se omluvit? Možná bych měl, ale na to mi má panovačnost sebrala sílu.