Místo pro dva || larry

2:

Školu pohltilo rušno, hlasy se linuly všemi směry. Mířil jsem do jídelny, kam mne těla strkala. Každý už se nemohl dočkat, až usedne a konečně si ukousne ze svého oběda. Žaludek se mi také hlásil o kousek jídla.

Jídelna byla prostorná a stoly se nikdy nezaplnily. Občas jsem sedával u Evelyn a jejích přátel, nikdy jsem se však nezapojil do konverzace a párkrát jen věnoval krátký úsměv, abych vypadal v pohodě. Jejich stůl se dnes zdál plný. Místo by se pravděpodobně našlo, ale nemusím působit jako naprostý odpad usilující o pozornost. Přesto se Evelyna ruka zvedla do vzduchu a zamávala směrem ke mně. Celou interakci obohatila širokým úsměvem. Má chůze se tedy stočila k jejich stolu. Celou cestu se mi na tváři krčil nervózní úšklebek.

"Ahoj," pozdravil jsem všechny sedící a snažil se působit mile. Sborově mi odpověděli na pozdrav a jednotně se posunuli. Evelyn mi okamžitě uvolnila místo vedle sebe. Byl jsem za to rád, neboť jsem se nemusel tlačit mezi téměř neznámé lidi, což by jistě nezpůsobovalo radost ani jim, natož mě.

Usedl jsem na místo a trošku zalitoval, že nemám stůl pro sebe. Potřeboval jsem si dodělat věci na příští hodinu a při takhle plném stolu jsem neměl nejmenší šanci. Teď mi však už bylo trapné se zvedat a omlouvat se za odchod. Raději jsem se naladil na pozitivní myšlenky a děkoval, že mé obavy z nové školy mohou být jen dávnou minulostí.

"Louisi?" Uslyšel jsem své jméno a zbystřil. Otočil jsem tedy hlavu k osobě, jež ho vyslovila. Marně jsem přemýšlel nad jménem, ale blonďák mi ničím nenapověděl. Artikuloval jsem tiché ano, pozvedl obočí a čekal na další otázku, která měla přijít.

"Tys prý hrál fotbal?" začal chlapec a pohodlně se opřel o desku stolu svými lokty. Evelyn se ke mně také otočila. Jasně jsem věděl, že ona byla jediná, jež to věděla a tak mi hned došlo, jak se to dozvěděl.

"Jo, ale to nestojí za řeč. Co jsem odešel z minulý školy, míč jsem ani neviděl." Přidal jsem trochu smutného tónu, ne pro lítost, ale opravdu mě celá situace mrzela. Hrál jsem vždy rád, přestože jen pro radost a nikdy jsem se s tím nikam nedostal. Ale to nebyl ani můj plán. Mohl jsem trávit celá odpoledne na hřišti s kamarády a pobíhat za míčem sem a tam. Celé mé dětství bylo jen jeden zápas za druhým.

"Náš školní tým nestojí za nic, možná by se nám hodil někdo novej, kdybys chtěl," nadhodil zase druhý, seděl vedle onoho blonďáka. Do obličeje mu neustále padalo pár pramínků hnědých vlasů, které si vyčesával nahoru a on je trpělivě každou chvilku zase vracel na přidělené místo. Jmenoval se Theo, pokud jsem si dobře pamatoval z minulého oběda.

"Divim se, že trenér ještě Aidena nevyhodil," ukázal na chlapce vedle sebe se smíchem a já si konečně ulevil, protože mi tím blonďatého zároveň představil. Ten okamžitě zaprotestoval a do Thea varovně strčil.

"Ses minule taky moc nepředvedl," bránil se naoko uražený Aiden. Theo přidal další poznámku a začali se navzájem slovně popichovat. Ostatní od stolu se přidali s hlasitým smíchem.

Tímhle jsem se přestal o další konverzaci zajímat, nabídka mě ale zaujala. Možná bych mohl zapomenout na spoustu jiných věcí, kdybych zase hrál. Byla to sice již doba, kdy jsem si naposledy vůbec kopl do míče, ale některé věci se nezapomínají a po chvilce tréninku zase rychle vyplavou na povrch.

Právě jsem se rozhlížel po jídelně, když se mé oči zastavily na kudrnatém chlapci opírajícím se o zeď kousek od východu z místnosti. V ruce držel nějaký předmět, ale nedokázal jsem rozluštit jaký. Po chvilce zvedl pohled od svých rukou a zadíval se přímo na mě. Okamžitě mě zaskočila jeho smaragdová barva očí, jenž dnes neobvykle na umělém světle zářila.

"Ev?" drkl jsem do své kamarádky po levici a nespouštěl svůj pohled z Harryho, jenž se už opět soustředil na onen předmět. Byly to velké černé hodinky, proběhlo i hlavou, když jsem to konečně dokázal rozeznat. "Je tu Harry." Naklonil jsem se k ní a zašeptal ji do ucha.

"Kde?" Okamžitě se zvedla z lavičky a v pokrčeném postoji se rozhlížela po jídelně. "Já ho nevidím." povzdychla si.

Zvedl jsem se také vedle ní a zadíval se na místo, kde předtím stál. Odešel ve vteřině, kdy jsem místo spustil z očí.

"Asi odešel, promiň," zamumlal jsem a sám se cítil zmatený, neboť to byla jen chvilka a zmizel.

Nevím, zda jsem z toho byl více mimo nebo zklamaný. Neznal jsem ho, nevěděl, kdo je, pouze se mnou párkrát promluvil. Nic víc a já se stejnak přistihl, jak každé dějiny čekám, než přijde a cítím se hned lépe, jen co sedí pár centimetrů vedle mě. Vyhledávám ho pohledem na chodbě a ještě si ty myšlenky nesu domů, kde ztrácím pozornost. A skutečnost, že o něm nikdo nic nevěděl, mě držela vzhůru každou druhou noc.

"Harry Styles?" Uslyšel jsem jeho jméno z něčích úst a má hlava se intuitivně otočila k oné osobě. "Vůbec nevím," promluvila hned hnědovláska na konci stolu a zavrtěla hlavou. Viděl jsem, jak se ostatní také zamýšlí, ale nemohou přijít ani na jednu souvislost s ním.

"Sorry, brácho." Aiden pokrčil rameny a dál se věnoval svému obědu.

Neexistoval, nikdo ho neznal. Harry byl prostě Harry a zůstával hádankou. Hádankou, kterou jsem se rozhodl zabývat a nepřestat, dokud nebudu znát odpovědi na všechny otázky. Nesnášel jsem a zároveň miloval svou schopnost vše dramatizovat.

Pouze cizí člověkem, jenž si ke mně náhodně přisedl, protože jinde nebylo místo a má hlava nebyla schopna přestat se otáčet jejím směrem. Každým dnem mě to k němu více táhlo a chtěl vědět víc.