Místo pro dva || larry

9:

Prsty jsem nemohl ohnout pod náporem bolesti, který mě pokaždé přepadl v místě téměř rozdrcených kloubů. Nosíval jsem slabý obvaz, abych zabránil infekci, ale nesnažil se zabránit bolesti. Každý sval v rukou se mi napnul při sebemenším pokusu o pohyb a cukal sebou. Ani po dvou týdnech třas neodešel a já jen doufal, že čím více budu tělo trénovat, tím rychleji příznaky odezní.

Zatím jsem pociťoval jen stále větší muka a úlevu žádnou, ale nepřestával jsem, i když mi bylo jasné, že si jen škodím. Zaměstnával jsem se. Když mi oči zrovna nesměřovaly k bílému stropu, prohlížely si krvavé modro žluté dílo na hřbetech mých rukou, a pohyby jsem se snažil svaly rozhýbat. Pokud jsem zrovna neupadl do lehkého spánku, mou jedinou náplní bylo sledování ulice.

Když uběhlo prvních čtyřiadvacet hodin po mém výstupu ve škole, nebyl jsem schopný vydat hlásku. Zaprvé jsem si vykřičel hlas, jak prudce jsem ječel a zadruhé nevěděl, co říct. Měl jsem tolik otázek. Po osmačtyřiceti hodinách jsem sice opět navrátil své osobě hlas, ale pouze skřehotavý sípavý tón, a za chvíli ho po dalších prokřičených minutách ztratil. Následně jsem jen šeptal.

Šok mi nejdříve nakrátko také zatemnil paměť. Prvních pár dnů jsem netušil, co se stalo a hlavně odmítal uvěřit. Opakoval jsem si jedno a to samé dokola a vážně si to na chvíli namluvil. Nic se mnou nebylo. Nenáviděl jsem ostatní, snažili se ze mě udělal něco, co nejsem, ale jediný, kdo lhal, jsem byl já. Lhal jsem sám sobě, přestože bez úmyslu a nevědomky.

Nohy mi nechtěly sloužit. Nedokázal jsem se postavit a ostatní natahovali ruce, ale já odmítl jakoukoliv pomoc. Ve chvíli, kdy jsem se dostal domů po třech dnech z nepříjemného světlého prostředí, dopotácel jsem se na gauč v obývacím pokoji, neboť byl jen pár metrů od dveří. Schody mi naháněly hrůzu, aspoň to jsem říkal. Ve skutečnosti bych je vyběhl v pořádku, jen jsem nechtěl být sám a čelit všemu, co tam na mě nahoře v pokoji čeká. Dokud byl někdo se mnou, zůstal jsem v bezpečí.

Přes všechny dřívější neshody, hádky a můj odpor, jež jsem stále cítil v těle, pustil jsem matku k sobě a každou noc mě držela. Díky jejím kolegům, jelikož přebrali pár směn, měla čas být se mnou a po dlouhé době mi pomohla se cítit zase doma. Alespoň na chvíli, kdy jsem cítil její dotyk. Šeptala mi do ucha, když jsem nemohl usnout a zpívala tiše pokaždé, kdy jsem se nedokázal přes pláč ani nadechnout. Rty mi líbala tváře. Těmi stejnými, kterými mě zahrnovala nadávkami, urážkami, zákazy.

Každé ráno mi uvařila čaj, připravila lehkou snídani i s prášky na stůl přede mnou a posadila na hlídku Lottie. Probouzel jsem se sice do zimy bez jejích hřejivých rukou, ale úsměvy sestry je hned nahradily. Celé dny jsme hráli karty, sledovali sitcomy a občas jen leželi a užívali si ticho.

***

"Ačkoliv nic není teď zrovna dobrý a všechno se vlastně úplně posralo a zjistil jsem, jak moc v prdeli jsem a ani nevím proč nebo jak se to stalo, ty dva týdny bych za nic nevyměnil. A teď už si nejsem tak jistej, jestli chci pryč. Možná potřebuju ještě víc. Je to docela krátká doba, ne?"

"Nikdo tě nebude do ničeho nutit."

"Já vím, ale něco jsem si slíbil. Řekl jsem si, že maximálně čtrnáct dní a už je to patnáct."

"Pokud se na to necítíš, mohu ti pouze doporučit zůstat."

"Ještě týden?"

"Jak dlouho budeš chtít."

***

Třetí týden jsem přes noc zůstával převážně s Lottie, neboť matka opět brala noční směny, aby se přece jen trochu odvděčila kolegům za jejich vstřícnost. Se sestrou jsme si pravidelně do půlnoci povídali, ale pak jsem ji musel nutit spát, aby mohla vstát do školy. Občas jsem ji nechal spát déle, někdy přemluvil, aby nechodila, přestože jsem věděl, jak sobecké to je.