Místo pro dva || larry

5:

Příbory narážely do talířů a nikdo nemluvil, každý si pouze užíval své jídlo. Na vidličce jsem si právě prohlížel kousek steaku, jež jsem ukrojil. Zanedlouho ticho prostoupilo hlasité vyzvánění telefonu z obývacího pokoje a stůl obklopily zmatené tváře. Chvíli nikdo nereagoval, dokud otec nevstal a neodešel rozrušeně do vedlejší místnosti. Slyšel jsem pouze tlumená slova a nedokázal rozeznat jediné.

Ozval se zvýšený hlas a spolu s ním mé jméno. Krátce na to hlasité zaklapnutí sluchátka a rychlé kroky směrem do kuchyně. Otec se postavil mezi futra, oči upřené na mě. "Kdo je Matt Harris?"

"Kamarád z fotbalu," odpověděl jsem rychle se strachem a sevřelo se mi hrdlo.

Nedokázal jsem si celou situaci vysvětlit, nevěděl jsem, co dělat. Pouze jsem seděl na židli neschopen pohybu a slova.

"Co se děje?" zvedla se okamžitě matka a spěchala k otci s tázavým výrazem. Lottie se pouze zmateně rozhlížela po místnosti a hledala důvod situace. Moc dobře jsem věděl, čeho se to týká.

"Proč ti to neřekne sám?" uchechtl se a pomalým krokem se blížil ke mně. "Louisi, jak trávíš čas se svým kamarádem?" Na tváři mu již pohrával znechucený výraz.

"Nevím, o čem mluvíš," dokázal jsem ze sebe vypravit poslední slova, než se vše proměnilo ve zrychlený film.

Ruka se mi ocitla v pevném sevření, na tváři mi přistála facka a již jsem neseděl na židli. Vše se rozmazalo, hlasy vřískaly zpovzdálí. Nohy mě rychlých tempem nesly do horního patra, jen co se mi povedlo vymanit z držení. Vše trvalo jen pár sekund, přestože ve skutečnosti to tak rychlé vůbec nebylo.

Dveře za mnou klaply, otočil jsem klíčem v zámku a doufal, že panty jsou dostatečně silné, aby tu sílu a vztek udržely.

Snažil jsem se zadržel slzy, ale našly si cestu ven a vesele se kutálely po mých tvářích dolů. Vzlykal jsem hlasitě, nemohl přestat a pouze jsem hlavu zabořil do polštářů na posteli, abych ztišil svou hlasitost.

Na dveře mi bušilo několik rukou, z dálky jsem slyšel naříkat svou o dva roky mladší sestru. Křik se odrážel od stěn, putoval k mým uším a vytvářel krátkou ozvěnu.

Propadl jsem v zoufalý pláč a sotva popadal dech. Tvář mi hořela v sytě červené a pouze mokré cestičky od slz zklidňovaly podrážděnou kůži na mém líci.

Bušení neustávalo, dovádělo mě k šílenství. Sedl jsem si na studenou zem opíraje o postel zády a zoufale se snažil zacpat uši, abych neslyšel okolí. Moje jakákoliv snaha byla marná a jen další vzlyky opustily mé hrdlo.

Nadávky se množily v otcových ústech a všechny je mířil na mě. Slyšel jsem, jak se ho matka snaží po několika minutách nepřestávajícího vzteku uklidnit. Avšak povedlo se jí to až na několikátý pokus.

A tak lomcování ustalo, dveře se ani nehnuly a osoby opustily chodbu před mým pokojem, až na jednu.

"Lou," vzlykala sestra za dveřmi jen slabě, sotva jsem ji slyšel.

Rychle jsem přispěchal ke dveřím po kolenou, avšak bál se je otevřít. Pouze jsem se opřel o desku a snažil se zhluboka dýchat, aby mé plíce po dlouhé době získaly dostatek kyslíku.

"Je mi to líto," zněl její hlas tiše a následně se opět roztřásl.

"Budu v pořádku, neboj," utěšoval jsem ji, přestože sám se topil v slzách a zoufalství. Nevěděl jsem, zda říkám pravdu.