Místo pro dva || larry

3:

Uběhl více jak týden a já Harryho neviděl ani jednou. V hlavě jsem si mezitím vytvářel dramatické scénáře, které se mohly odehrát.

O minulých dějinách jsem seděl sám a dokonce si vyslechl celý výklad. Hodina se táhla a chyběla mi jeho přítomnost vedle sebe. Naše občasné rozhovory a také ticho, jenž bylo vlastně dost příjemné. Pouze jsem zíral přes sebe předstíraje zájem. Poprvé bez Harryho.

Právě jsem se snažil na posledních pár vteřin schovat pod stříškou u školy, než se rozejdu s deštníkem v ruce domů. Foukal silný vítr a kapky unášel spolu s ním. Bradu jsem zabořil do pletené šály sivé barvy a přemlouval se k odchodu, ale mým nohám se nechtělo hnout ani o píď.

Vedle mě se objevila vysoká postava ve volném černém svetru. Zalapal jsem po dechu s odcházejícím leknutím poté, co jsem si uvědomil, o koho jde.

"Kterým jdeš směrem?" promluvil Harry svým hlubokým hlasem. Mráz mě stále z překvapení lechtal po zátylku a šířil se páteří směrem dolů.

"Doleva," ukázal jsem k jedné straně a pokračoval, "a dál jenom rovně."

Nebyla to krátká procházka a cesta bez jediné odbočky se táhla dlouhým nudným úsekem plný klasických rodinných domků, jenž se všechny zdály stejné. Přesto mě do autobusu nikdo nedostal. Dnes jsem však sleduje prudký déšť zalitoval svého rozhodnutí.

"Můžu ti dělat společnost?" Otočil se mým směrem a čekal na odpověď. Vrchní prameny vlasů měl přehozené dozadu a ty následně padaly na strany, kde se vpily do ostatních. Na tváři vykouzlil jeden z jeho milých úsměvů.

"Samozřejmě," souhlasil jsem. Trvalo jen chviličku, abych si uvědomil, že je to poprvé, kdy se s Harrym bavím mimo třídu a hned máme mít společnou cestu. Ani jsem nevěděl, že chodí tímto směrem.

Celé mé přemýšlení mě jen znervóznilo a tím mi nohy přimrzly k zemi ještě víc.

"Můžeme?" uchechtl se a pomalu napřáhl ruku k cestě, kam jsme se měli ubírat. Pouze jsem pokýval na souhlas a udělal první krok zpod stříšky. Sešel jsem dva schody a na obličeji mi přistály první kapky.

Okamžitě jsem rozložil deštník a nabídl místo i Harrymu. Nebylo to zrovna pohodlné, byl vyšší minimálně o deset centimetrů a v rukou mi škubal sval z nepřirozené polohy. Nejspíše to sám viděl a tak uchopil deštník a uvolnil mi tak ruku, do které mi už vystřelovala křeč.

"Děkuju," zamumlal jsem do ticha, jež mezi námi panovalo. Poprvé nastala spíše trapná situace a nadále pokračovala, jak jsme šli ulicí. Snažil jsem se rychle vymyslet jednoduchou otázku, která by přerušila napětí, ale pokaždé jsem jen pootevřel ústa a nic neřekl.

"Proč ses přestěhoval?" promluvil Harry a vytrhl mě z myšlenek. Zároveň tím zničil břemeno, které jsem si posledních pár desítek metrů nesl.

"Naši se rozvedli," objasnil jsem stručně. Zavrtěl jsem hlavou nad mou odpovědí, protože si otázka zasloužila více, než tři slova, aby byla dostatečně věrohodná. Harry vypadal také překvapeně a tak mi mozek začal pracovat na plné obrátky. "Nakonec si tu máma našla práci a.. se sestrou jsme se přestěhovali sem."

Chlapec pokýval hlavou, neboť porozuměl mému úmyslu neprozradit dnes víc. Nesnažil se zjistit další informace a nejspíš ani nepotřeboval, jelikož se zdálo, že oproti mě nebyl tak zvědavý.

Přestože jsme se stále schovávali pod deštníkem a snažili se vyhýbat největším kalužím, oblečení rychle promoklo. Harrymu se na čelo lepilo pár pramínků vlasů, které to odnesly nejhůře a po tvářích mu stékaly zatoulané kapky deště.

Nebyl jsem na tom lépe. Vzhledem k našemu výškovému rozdílu na mě pršelo daleko více a tak jsem si prohrábl vlasy, aby znovu dostaly nějaký tvar a uvolnil tím velké množství zadržené dešťové vody. Šál jsem si posunul výše a snažil se tak zabránit přístupu chladnému větru.

"Kde jsi byl poslední dny?" vyklouzlo mi ze rtů a rázem jsem toho zalitoval. Nechtěl jsem působit hrubě a drze se vměšovat do soukromých věcí. Harry se však pousmál a nevypadal, jako by mu otázka vadila.

"Onemocněl jsem hned, jak se ochladilo," vysvětlil a na pár vteřin se vzdálil, jak se vyhýbal rozlehlé kaluži. "Nejsem moc fanoušek zimy."

"Možný by sis mohl vzít něco víc, než jen svetr?" navrhl jsem vzápětí. Naše oblečení se dost lišilo. Zatímco Harry se procházel pouze v džínách a svetru, já se zabalil do teplé bundy, jež jsem už vytáhl z krabice a ještě si kolem krku omotal šálu.

"Beru na vědomí," zaculil se a mírně do mě strčil ramenem, když jsme se přiblížili. Říct, že se mnou dotyk nic neudělal, by byla prostá lež, přesto jsem se snažil působit stále stejně a jen se zasmát jeho pohybu.

Zdálky jsem uviděl náš dům. Zkusil jsem nenápadně zpomalit, abych tuhle chvíli mohl prodloužit, ale Harry si podle jeho chování nevšiml. Stále pokračoval ve stejném tempu se svými dlouhými kroky.

Náhle mi krví opět proudil strach, aby nás někdo neviděl. Nebezpečně jsme se blížili. Kroutil jsem hlavou, až mne chytaly křeče, jak rychle jsem se rozhlížel a natahoval krk, abych viděl do oken, zda neuvidím někoho od nás. Vzduch se zdál čistý, přesto mi srdce tlouklo nepřirozenou rychlostí.

"Tady bydlím," promluvil jsem a zastavil kousek před naší cestou ke vchodovým dveřím. Nohy se mi mírně třásly nervozitou. Nejraději bych Harryho poslal hned pryč, ale asi bych nevypadal zrovna mile.

Zastavil se naproti mě a složil deštník. Liják mu okamžitě zmáčel vlasy a svetr změnil barvu na tmavší. Napadlo mě mu deštník nechat, ale než jsem něco řekl, již jsem ho držel v ruce.

"Pozval bych tě dál, ale pravděpodobně stejně musíš domů," pousmál jsem se a doufal, že mi přikývne. Nevím, jak bych celou situaci vysvětlil. Z celé věty mne polilo ponížení, jelikož jsem v osmnácti nemohl známého pozvat domů. Především někoho, jako je on.

"Musím, ale děkuju za deštník." Lehce zamával a na patě se pomalu otočil k odchodu. S prvními kroky se na mě ohlídl a já ještě zamumlal tiché ahoj a rozešel se domů. Sotva jsem odemkl, jak se mi třásly ruce.

Zabouchl jsem za sebou dveře a čekal. Z kuchyně se ozývaly rychlé kroky a srdce mi začalo skákat v hrudi. Mohl jsem jen stát, čekat, opírat se o dveře a cítit stékající kapky deště po obličeji. Nepohnul jsem nohama, nešlo to.

"Jsi schytal to nejhorší počasí," vyšla máma s úsměvem z druhé místnosti a natáhla obě ruce ke mně. "Pojď, sundej to, já to položím na topení."

Neviděla nás.

Opět jsem se nadechl, jak mi spadla tíha z prsou. Uvolnily se mi svaly v těle a nakonec vykouzlil jen lehký úsměv na rtech s první myšlenkou, jež mi proběhla myslí. Částečně jsem se do něj nutil, přesto to stačilo.

"Jo, trochu prší," pronesl jsem spíše nervózně. Mohl jsem jen doufat, že si toho matka nevšimne, ale nevypadala, jako by mému tónu věnovala pozornost.

Nedokázal jsem určit, jak se vlastně cítím. Vězeň, cizinec, majetek ve vlastním domě zároveň. Bez možnosti se vyjádřit a být tím, kým bych chtěl.

---

Musím říct, že mě to psaní zatím fakt baví! Předevčírem jsem dopsala pátou kapitolu, abych měla předstih, jelikož vše stejnak čtu ještě dvacetkrát a opravuji desetkrát, než to zveřejním, a vážně jsem se do příběhu zažrala.

Nesnáším ty začátky a tak jsem ráda, že se od nich pomaličku sunu pryč. :D

Jako vždy budu velmi ráda za jakoukoliv radu, kritiku, hvězdičku a tak dále. ❤