Místo pro dva || larry

6:

"Okamžitě zmiz!" syčel jsem z okna k Harrymu a snažil se mu vymluvit jeho plány. Nedokázal jsem uvěřit, že stojí pod mým oknem. Čeká, jak ho pustím dovnitř a to vše kolem jedné ráno. Ulice již byla tichá, mezi domy se pouze ozýval náš tichý rozhovor.

"Ne," odpověděl mi rázně a na tváři se mu objevil panovačný úsměv. Váhu přenesl na pravou nohu a se vzdorem si založil ruce do pasu.

"Cože?"

"Ne. Nikam nejdu."

Dlaně mi sevřely rámy okna, nadechl jsem se zhluboka a snažil se myslet. Buď ho budu dál přesvědčovat a nejspíš bez výsledku vzhledem k jeho výrazu, nebo podniknu tajnou misi a dopravím Harryho do svého pokoje. Hlavní dveře, schody, cílová rovinka a jsme tu.

"Dobře, pojď ke dveřím," rezignoval jsem. Potichu jsem si pro sebe zaklel, neboť sám nerozumím vlastnímu úsudku. Hlavou mi lítaly nadávky, nápady, jak situaci vyřešit a také způsoby, jak to může celé skončit.

Co nejtišeji mne nesly nohy ze schodů za doprovodu mého ohlížení se kolem sebe až k hlavním dveřím. Ještě jednou jsem se nadechl, abych se uklidnil, promyslel, co se hodlám udělat, a popadl kliku. Harry se mezitím opíral o vnější stranu futra, než si mě všiml a napřímil se s vítězným úšklebkem. Rukou jsem mu pokynul, aby šel dovnitř a modlil se ke všemu božstvu, které mě v tu chvíli napadlo.

"Jestli tě tu někdo najde, tak jsem mrtvej jak já, tak i ty," šeptal jsem dosti rázně k Harrymu a přehnaně artikuloval každou slabiku ve větě. "Hlavně potichu."

Prošel jsem kolem něj a ubíral se ke schodům. Bylo těžké uvěřit, čeho jsem byl právě součástí a především proč.

Po špičkách jsem našlapoval na jednotlivé schody a stále kontroloval, zda mě Harry následuje. S botami v rukou, aby nezpůsobil hluk, pomalými kroky stoupal za mnou. Když jsme se ocitli na chodbě, přicházela nejtěžší část. Polkl jsem a ukázal, aby tentokrát šel přede mnou, jelikož někdo musel kontrolovat všechny dveře, zda se někdo nerozhodl vyjít. Při každém skřípnutí podlahy se mi protočily oči a zároveň zastavil dech. Harryho mírné škobrtnutí těsně před posledními dveřmi mě málem připravilo o vlasy, jak silně jsem si za ně stresem zatáhl.

Nevím, jaké dobré skutky mi pomohly, ale tentokrát mi přálo štěstí. Harry již stál uprostřed mého pokoje a já lehce zavíral dveře za námi bez menšího problému. Oddechl jsem si, ale srdce mi stále tlouklo jako o závod. Situaci se mi nepovedlo nijak vyřešit, spíše zhoršit, když jsem si k sobě pustil téměř neznámého kluka uprostřed noci.

"Proč si mě tak prohlížíš?" promluvil Harry a vytrhl mě z přemýšlení, co jsem to sakra udělal, snad jak kdyby nevěděl, jak absurdní celé dění je. Stále stál na tom stejném místě a nehnul se ani o centimetr.

"Neumíš si představit, do jakýho problému se můžu dostat." Pohlédl jsem mu do očí s jasným zamračení a popošel ke své posteli, kam jsem si následně vyčerpaně sedl. "Nemusíš tam jenom stát, někam si sedni."

Za chvilku již Harry pohodlně zapadl do proutěného křesla v rohu pokoje s kabátem položeným na klíně. Očima skenoval místnost kolem sebe a pečlivě si prohlížel sebemenší detail. Mezitím jsem pomalu vydechoval a snažil se vzpamatovat.

"Nabídl bych ti aspoň pití, ale-" sám pro sebe jsem se uchechtl nad svým životem a jak uboze asi musím znít. Nezůstala mi však žádná síla, abych něco před Harrym předstíral, neboť jsem si byl jistý, že mě má už dávno přečteného a žádné lži mě ani nenapadaly.

"Nemám žízeň, to je dobrý," ujistil mne milým tónem a upřel své oči do mých.

Trvalo jen pár vteřin, než pohledem opět uhnul a při svém druhém skenování pronesl pochvalu mému pokoji. Moc jsem si nebyl jistý, zda se snažil pouze prolomit ticho, jenž nastalo po každé větě, nebo kompliment myslel vážně. Bez dalšího rozmýšlení jsem nicméně poděkoval, ať se jednalo o jakoukoliv možnost.