Vražda v Afektu ✔

II.

Druhý den ráno se Smart probudila brzy. Všichni ještě spali.
V kuchyni si vzala rohlík a dva plátky sýra a odnesla si je do pokoje.
Do jedenácti si četla a pak usoudila, že natvrdlý asistent se už probudil.
Vzala si tedy klíče a vydala se směrem k jeho a Wildinému bytu. Minulý rok se do něj přestěhovali a byl asi třikrát blíž k Smartinému domu a k pitevně, což bylo o dost lepší.
U vchodu zazvonila a natvrdlý asistent jí přišel otevřít. Zřejmě to byl jeden z paneláků, kde se vchodové dveře nedají otevřít bzučákem. Nebo na to natvrdlý asistent ještě nepřišel, což bylo daleko pravděpodobnější.
„Ahoj, Smart," usmál se natvrdlý asistent.
„Ahoj. Můžu se tě na něco zeptat?"
„Jasně, pojď dál," vyzval ji natvrdlý asistent.
„Díky."
Smart a natvrdlý asistent výtahem do čtvrtého patra a natvrdlý asistent odemkl dveře svého bytu.
„Jé, ahoj, Smart," rozzářila se Wildfire, když si všimla návštěvy.
„Ahoj," oplatila jí pozdrav Smart a vešla dovnitř.
„Tak na co ses mě chtěla zeptat?"
„Totiž... máma je na tom finančně strašně špatně, a... já bych si chtěla sehnat nějakou brigádu."
„Brigádu?" podivil se natvrdlý asistent.
„Jo. Nevíš o něčem?"
„Ne, to ne. Ale... mohla bys nám pomáhat."
„Komu?"
„Nám. Na oddělení vražd."
„Jako že bych byla detektiv? Ve čtrnácti?"
„Ne úplně detektiv, ale pomoc by se nám občas šikla."
„Za to bych jako dostávala peníze?"
„Jo."
„A od koho?"
„Nevím, asi od Celestie."
„To jde?"
„Když může být Cure soudní lékařka, tak proč ne?"
Smart se vděčně usmála. „Díky."
„Ještě to ale není jistý," připomněl jí natvrdlý asistent.
„A kolik bych dostávala?"
„Těžko říct, možná... pět tisíc za případ, moc ne."
„Děláš si srandu, to je super!" Smart skočila natvrdlému asistentovi kolem krku.
„Tak já zavolám šéfovi, jestli by to šlo." Natvrdlý asistent zvedl mobil a chvíli něco řešil.
„Tak co říkal?" chtěla vědět Smart, když natvrdlý asistent ukončil hovor.
„Že jo, a protože chce ze Celestie vytáhnout co nejvíc peněz, bude ti dávat sedm."
Smart natvrdlého asistenta znovu objala.
„Nechceš tu zůstat na oběd?" navrhla Wildfire. „Budou knedlíky a svíčková."
„Moc ráda," souhlasila Smart a byla ráda, že má aspoň jednou změnu od opečených brambor.
„Kolik chcete knedlíků?" zeptala se Wildfire.
„Tři," odpověděla Smart.
„Zatím jen šestnáct," prohlásil natvrdlý asistent.
„Šestnáct!?" podivila se Smart.
„Co je?" pokrčil rameny natvrdlý asistent.
„Ale nic," řekla Smart a pustila se do svých tří knedlíků. Musela uznat, že Wildfire vaří vážně skvěle.
„Mimochodem, jak se má Cure?" pokusil se natvrdlý asistent začít rozhovor. „Dlouho jsem ji tu neviděl."
„Je na dovolené," odpověděla Smart. „Na nějakém opuštěném ostrově."
„Na jak dlouho tam je?" zajímala se Wildfire Gloom.
„Na čtrnáct dní," odvětila Smart. „Vrátí se zítra."
„Tak to nebude až tak dlouho," konstatoval natvrdlý asistent.
„To ne," souhlasila Smart a dala si do pusy další sousto.
Další dvě hodiny natvrdlý asistent a Wildfire řešili politickou situaci v Yakyakistánu. Tedy spíš Wildfire řešila politickou situaci v Yakyakistánu a natvrdlý asistent jen přikyvoval a předstíral, že ho tato přednáška zajímá.
Smart toto téma příliš neuvítala, poněvadž o něm věděla ještě méně, než natvrdlý asistent a to už bylo co říct. Poznala to hlavně tak, že jediná tři slova, u kterých bezpečně věděla, oč se jedná, bylo slovo Yakyakistán, slovo senát a slovo dementi. Takže nic moc.
Když se Wildfire dostala k politické situaci v Griffonstonu, Smart se zvedla a omluvila se, že musí hlídat Candyfloss.
„Zítra v osm ráno přijď na policii, zrovna vyšetřujeme jednu dost zajímavou vraždu."
„Budu tam," usmála se Smart a zmizela ve dveřích.

...

„Ahoj mami!" houkla Smart, když se jí po krátkém zápasení konečně podařilo otevřít dveře od domu.
„Ahoj, Smartery," rozzářila se Jeally, když si své dcery všimla. „Našla jsi něco?"
„Jo, budu pomáhat natvrdlému asistentovi s vraždama."
Jeally se zarazila. „Jakože... budeš zabíjet poníky, aby měl dost práce?"
„Ne, mami," plácla se do čela Smart. „Budu mu pomáhat ty vraždy řešit." Někdy ji dost zaráželo, jak je její matka vypatlaná.
„Jako že budeš detektiv?"
„Něco takového."
„To jde? Ve čtrnácti?"
„Nebudu vyloženě detektiv, jenom jim budu pomáhat s... já vlastně ani nevím s čím. Jdu tam až zítra."
„A kolik za to budeš dostávat?"
Smart se zamyslela. Nevěděla, co chce její matka s penězi dělat. Věděla, že je finančně (a vlastně i nefinančně) téměř negramotná, takže by bylo lepší mít něco u sebe pro případ, že by Jeally udělala nějakou kravinu. „Čtyři tisíce za případ," řekla nakonec.
„To je skvělé, Smart, mám z tebe obrovskou radost!" Jeally svou dceru objala.
„Dík, mami," usmála se Smart.