Vražda v Afektu ✔

IX.

Když v jedenáct hodin dojeli na hlavní nádraží v Manehattanu, natvrdlý asistent usoudil, že by bylo dobré se někde ubytovat a do té školy jít až ráno.
S tím zbytek skupiny souhlasil, takže vpadli do prvního hotelu, na který narazili.
„Dobrý den, chtěli bychom pokoj pro šest poníků."
„Takové tu nemáme, je mi líto," řekla recepční, i když bylo vidět, že jí to ani trochu líto není.
„Tak je obstarejte," poradil jí Flight a znovu tak prokázal svou tupohlavost.
„Tak... pár asi bude chtít mít pokoj pro sebe," navrhla recepční a ukázala na Smart a natvrdlého asistenta.
„To jako myslíte nás?" podivil se natvrdlý asistent.
„No ano."
„Tak to vás musím zklamat, my spolu nechodíme."
„Jo, moje přítelkyně je tady Wildfire." Natvrdlý asistent se své přítelkyně chytil, jako by hrozilo, že se mu ji recepční pokusí odcizit.
„A já chodím s Cure."
„S kým?"
„S Cure."
„Jména se skloňují, zlato."
„Cure je holka," namítla Smart a pohodila hlavou směrem ke své přítelkyni.
„Aha," pokývala hlavou recepční a bylo vidět, že z toho není příliš nadšená. „Tak tedy pár do jednoho pokoje pro dva a ten... ten zbytek pokoj pro čtyři."
„No tak dobře," souhlasil natvrdlý asistent.
„A na jak dlouho?"
„Na jednu noc."
„Dobře, tady máte klíče," odvětila recepční a vyzvala svou mladší kolegyni, ať jim je podá.

Dalších asi dvacet minut probíhalo tak, že se Smart, Cure, Flight a Boulder pokoušeli najít svůj pokoj, poněvadž ačkoliv pokoj číslo šedesát sedm byl z nějakého důvodu ve čtvrtém patře, pokoj číslo šedesát osm, který měli oni byl až v devátém a jelikož tu nebyl výtah, nezbylo jim nic jiného než běhat po schodech a hledat ho.
Když konečně našli svůj pokoj, zjistili, že tam jsou dvě manželské postele, což způsobilo další spor.
„Já nebudu spát s Boulderem na jedné posteli!" ječel Flight.
„Proč ne?" chtěla vědět Cure.
„Protože chrápe," vysvětlil Flight a položil na jednu z postelí batoh se svými věcmi.
Smart se odrazila a na tu samou postel skočila, protože když nemůže spát vedle Cure, tak aspoň vedle někoho, kdo nechrápe.
Pak Smart napsala své matce Jealous Fly, že přijde až zítra.
Všichni se postupně vystřídali v koupelně a když Cure zhasla, bylo už půl jedné ráno.
„Smart?" ozval se po pěti minutách ticha Flight.
„Viděla jsi tu recepční?"
„Tu starou fuchtli? Jo, tu jsem viděla."
„Ne, já myslím tu druhou! Tu mladou."
„Jo, tu jsem taky viděla."
„Byla hezká, co?"
„Nevím, tak normálně."
„Normálně? Vždyť byla nádherná!"
„No když myslíš..."
„Mám se jí zeptat na číslo?"
„Připomínám, že od sebe bydlíte deset hodin cesty."
„Vy s Cure ale taky..."
„My od sebe bydlíme deset minut."
„Tak by se ke mně nastěhovala."
„To bys ji musel hodně nadchnout, aby se k tobě byla ochotná nastěhovat."
„Tak já ji zítra nadchnu."
„Jo, ale budeš si muset pospíšit, až se natvrdlý asistent probudí, půjdeme do tý školy."
„Tak já za ní zítra půjdu," rozhodl se Flight, převalil se na druhý bok a usnul.

Druhý den Smart probudilo to, že s ní někdo zatřásl. „Co je?"
„Smart! Smart!" ječel Flight.
„Co chceš!?"
„Ona... ona mi řekla, že jsem vypatlanej!" Flight zněl tak smutně, že mu Smart nedokázala říct, že ta klisna měla pravdu.
O několik minut později do pokoje vtrhl natvrdlý asistent. „Je čas," prohlásil. Pak si ale všiml, že Boulder pořád ještě spí.
To vyřešil tak, že prostě magií zvedl postel, na které Boulder spal, a shodil ho.
Boulderovi to ale zřejmě nijak zvlášť nevadilo a spal dál.
Natvrdlý asistent se naštval, vzal odněkud kýbl, v koupelně ho naplnil vodou a jeho obsah následně vylil na svého kolegu.
Tomu to ale bylo jedno a nejspíš si toho ani nevšiml.
„BOULDERE!!!" zaječel natvrdlý asistent Boulderovi do ucha.
Boulder se prudce posadil, čímž praštil natvrdlého asistenta do hlavy a způsobil mu krvácení, na což Cure zareagovala tak, že mu to další dvě hodiny ošetřovala.
Když v jedenáct hodin konečně vyšli, museli nejdřív zajít do restaurace na oběd, což je, vzhledem k tempu, kterým Flight jedl, zdrželo o další dvě hodiny.
V půl třetí byli konečně před školou.
Natvrdlý asistent zazvonil.
Po chvíli se otevřely dveře a všichni až na Bouldera, který se snažil chytit brouka na chodníku, vyvalili na osobu, která právě otevřela, oči.
Ve dveřích totiž stála sama zpěvačka Coloratura.
„Dobrý den."
„Dobrý den, co si přejete?"
„Jsme od policie. Znáte Silent Stone?"
„No jistě, navštěvovala tuhle školu. Úžasně hrála na housle. Proč to potřebujete vědět?"
„Víte... Silent Stone je mrtvá."
„Cože!? Stone? To... to není možné."
„Bohužel ano, byla zavražděna."
„Co se jí stalo?"
„Někdo ji ubil lopatou. Mohla byste nám odpovědět na pár otázek?"
„Jistě, pojďte dál."
„Kdy jste Silent Stone viděla naposledy?"
„Před měsícem. Každý měsíc sem jezdím, abych zkontrolovala, jaké pokroky studenti udělali."
„Měla nějaké nepřátele?"
„Myslím, že ne, mezi ostatními studenty byla velice oblíbená."
„Dobře. A můžete mi říct, jaké měla přátele?"
„Vlastně skoro kohokoliv, koho se zeptáte."
„Dobře, díky. Tak my se jdeme zeptat, pojďte."
„Tohle je Coloratura!" upozornil svého kolegu Flight.
„Já vím. Tak pojď aspoň ty, Bouldere."
„Tak jo," souhlasil Boulder, který Coloraturu zřejmě neznal.
„Jsem vaše obrovská fanynka," informovala Coloraturu Wildfire.
„Vážně?"
„Jo. Znám všechny vaše písničky. Třeba - That i am just a pony, i make mistakes from time to time, but now i know the real me and put my heart out on the line and let the magic in my heart stay true."
Smart musela uznat, že Wildfire zpívá opravdu nádherně.
Podobný názor na to zřejmě měla i Coloratura. „Zazpívej to ještě jednou."
Wildfire udělala, co po ní zpěvačka chtěla.
„Máš potenciál," prohlásila. „A talent."
„Vážně?"
Coloratura kývla. „Nechtěla bys chodit do školy, kterou vědu."
„To... já... ráda, ale já jsem z Canterlotu."
„Nikam jinam, než do Canterlotu, bys ani chodit nemohla, tohle je střední hudební škola a v Canterlotu je konzervatoř."
„Vy myslíte, že bych..."
„Jo."
„Že bych mohla studovat na konzervatoři!?"
„No ano," usmála se Coloratura. „S takovým talentem jsem se už dlouho nesetkala."
„Ale... ale já nemám se zpěvem žádné zkušenosti."
„A vůbec to není poznat."
„Ani na to nemám peníze."
„To nevadí, až se staneš slavnou zpěvačkou, tak mi to zaplatíš."
„Tak to nehrozí," zasmála se Wildfire.
„Uvidíš, že za pár let už budeš vyprodávat stadiony."
„Vždyť se ba tu školu ani nedostanu!"
„Už ses na ni dostala."
„Vážně!? Děkuju!" rozzářila se Wildfire a Coloraturu objala.
Pak do místnosti vešli natvrdlý asistent a Boulder.
„Já budu zpěvačka!" oznámila příchozím Wildfire.
„Vážně? Vždyť ani neumíš zpívat," namítl natvrdlý asistent.
„Wildfire, zazpívej mu něco."
Wildfire se dala do zpěvu a natvrdlý asistent zůstal stát s otevřenou pusou.
„Já... já tě nikdy zpívat neslyšel! Máš skvělý hlas."
„Dík," usmála se Wildfire.
„Všichni mají alibi," oznámil Boulder.
„A nikdo neví o nikom, kdo by mohl mít motiv," doplnil ho natvrdlý asistent.
„Tak my asi zase půjdeme," rozhodl Flight.
„Nechcete tu ještě chvíli posedět?" nabídla jim Coloratura.
Ačkoliv všichni ostatní vypadali, že se jim tato nabídka zamlouvá, natvrdlý asistent je ujistil, že pokud chtějí stihnout vlak, měli by už jít.
„V září můžeš přijít," usmála se Coloratura.
„Dobře, díky."
Jen co se za nimi zavřely dveře, začala Wildfire nadšeně skákat a celou cestu ostatní ujišťovala, jak je nadšená.
Když konečně došli na nádraží a nastoupili do vlaku, natvrdlý asistent raději pustil rádio, protože poslouchat proslov své přítelkyně o tom, jak je šťastná, se mu moc nechtělo.
„A pozor, důležitá zpráva," ozvalo se z rádia. „Hledaná klisna jménem Cobble Jewel byla viděna poblíž Raritina náměstí. Pokud ji uvidíte, nahlašte to, prosím, na nejbližší policejní stanici. Je to..."
Natvrdlý asistent vypnul rádio a spolu s ostatními se rozběhl k východu.
„Zastavte vlak!" ječel.
To se sice nestalo, ale natvrdlý asistent otevřel dveře, popadl Smart a Wildfire, a vyskočil do hromady písku.
Cure, Boulder a Flight vyskočili o několik metrů dál.
„Já jsem umřel!" ječel Flight.
„Neumřel," ujistil ho natvrdlý asistent. „Vstávej!"
Flight se neochotně zvedl.
„Dělejte, to náměstí je tady blízko!"
Všichni se rozběhli za natvrdlým asistentem, který tomu zřejmě rozuměl.
Když za několik minut doběhli na náměstí s obrovskou mramorovou sochou Rarity uprostřed (Smart se divila, že ji ještě nikdo neukradl, nebo nezničil), jediný, kdo mohl popadnout dech, byl natvrdlý asistent.
„Tak... a co teď?" chtěla vědět Cure.
Natvrdlý asistent zastavil náhodnou klisnu. „Dobrý den, kriminální policie, viděla jste tu někde oranžovou zemní klisnu s tmavě modrou hřívou? Jmenuje se Cobble Jewel."
„Ano, před třemi měsíci jsem jednu takovou viděla, přijela sem za babičkou."
„Myslel jsem dneska."
„Ne, neviděla, je mi líto."
„Kde ta její babička bydlí?"
„Tam v tom domě." Klisna ukázala na zelený dvoupatrový dům na rohu náměstí.
„Dobře, děkujeme. Smart, Flighte, běžte se tam podívat."
„Proč my?"
„Protože já tam nechci, Wildfire miluju, Cure je soudní lékařka a Boulder umí nejlíp vyslovit slovo pravděpodobně."
„A jak to s tím souvisí?"
„To už tě nemusí zajímat. Jděte."
Smart a Flight se sebrali a vydali se do domu, kde měla údajně přebývat Cobbleina babička.
Flight zazvonil. Téměř okamžitě se ve dveřích zjevila stará pegasí klisna. „Dobrý den, drahoušci, co si ... pročpak máš tu petardu?"
„To je pistole, stařenko."
„To je fuk, na co ten granát máš?"
„Jsme od policie," vysvětlil Flight a ukázal stařence svůj odznak.
„My jsme nic neukradli."
„Jsme z oddělení vražd."
„Co prosím!? Tady nikdo neumřel!"
„My víme. Vaše vnučka je Cobble Jewel?"
„Ano, jistě, za chvíli by měla přijít."
„Vážně?" podivila se Smart.
„A ty tu děláš, prosímtě, co, děvenko?"
„Vyšetřuju vraždu," odsekla Smart a ukázala jí Solverův odznak.
„Aha. Podívejte, támhle je!"
Smart a Flight se ohlédli.
Několik metrů za nimi stála oranžová zemní klisna s tmavě modrou hřívou. Modrýma očima zděšeně zírala na oba policisty.
Otočila se a rozběhla se pryč.
Smart a Flight se rozběhli za ní.
O několik sekund později si jich všiml zbytek skupiny a jali se ji pronásledovat taky.
Ačkoliv většina účastníků pravděpodobně netušila, proč tato honička vůbec probíhá, brzy začal natvrdlý asistent Cobble dohánět.
Ta v zoufalství zahnula do nejbližší ulice.
Natvrdlý asistent se rozběhl ještě rychleji a zastoupil Jewel, která si uvědomila, jakou chybu udělala, když vběhla do slepé uličky, cestu.
Několikrát se ho pokusila oběhnout, ale když už jí v cestě stálo šest poníků, bylo to vcelku zbytečné.
Smart se zamračila a ukázala jí odznak. „Teď půjdeš s náma a řekneš nám, proč jsi utekla."