Vražda v Afektu ✔

V.

Když se Smart probudila, hodiny ukazovaly půl deváté. Vzápětí jí došlo, že už půl hodiny má sedět za psacím stolem v detektivní kanceláři.
Pak si uvědomila, že se může vymluvit na rozbitý budík, a začala pozorovat Cure, jak spí. To byl totiž, jak sama tvrdila, jeden z nejroztomilejších jevů Equestrie a vlastně i celé zeměkoule.
O půl hodiny později usoudila, že nic se nemá přehánět a vydala se do práce.
„Ahoj," houkla ode dveří.
To, že přišla o hodinu později evidentně nevadilo, protože Flight se, jak se zdálo, ještě nedostavil.
„Ahoj, Smart," rozzářil se natvrdlý asistent. „Skvělé, že jsi tady. Můžeš si vybrat. Buď půjdeš vyslechnout Cobble Glare, nebo se půjdeš zeptat Twilight, kdo neposlouchal tu divnou pohádku."
„Mně je to fuk," pokrčila rameny Smart.
„Tak takhle - půjdeš radši s Flightem nebo se mnou?"
„Jaké jsou výhody a nevýhody obou možností?"
„Když půjdeš se mnou, pojedeš autem a pak půjdeme do restaurace na oběd. Když půjdeš s Flightem, půjdeš pěšky, na všechno se budeš ptát ty a k obědu budeš mít chleba se sýrem. Tak co sis vybrala?" „Hádej," ušklíbla se Smart.
„Jo, tak já jdu sám." Natvrdlý asistent vyběhl ze dveří.
„Počkej, jedu s tebou!" zavolala na něj Smart a rozběhla se za ním.
„To jsem si myslel," odtušil natvrdlý asistent a odemkl auto.
Smart si sedla vedle natvrdlého asistenta na místo spolujezdce.
„Kam to vůbec jedeme?" chtěla vědět Smart.
„K Twilight."
„Aha," pokývala hlavou Smart. Snad na mě není naštvaná za toho Bruta, pomyslela si. To bychom z ní toho moc nedostali.
„A jsme tady," konstatoval natvrdlý asistent když dojeli k postižené budově s miliardou kytiček a narušenou statikou.
Natvrdlý asistent opět flákl klepadlem do dveří a Smart usoudila, že kdyby tato stavba kvůli vysokému výskytu zemětřesení v této oblasti nebyla ze železobetonu, nejspíš by se zřítila.
„Máte nějaké... to jste zase vy!?"
„Jo," ubezpečila ji Smart. „Kriminální policie," připomněla jí Smart, kdyby Twilight náhodou zapomněla, co znamená asistentova uniforma.
„Co tu zas děláte?"
„Pamatujete si ještě, komu jste četla a komu ne?" zeptal se natvrdlý asistent.
„Myslíte předevčírem?"
Smart kývla.
„Jo. Tentokrát tam bylo docela hodně studentů. Byla tam Moony, Emerald, Sugar..."
„Ehh... nám by daleko víc pomohlo vědět, kdo tam nebyl," upozornila ji Smart.
„Aha. Ten den tam nebyli tři poníci a jedna Gryfonka. Cobble Jewel, Mourning Fear, White Pearl a Grizelda."
„Mohli by přijít sem?" požádal ji natvrdlý asistent.
„Ale právě probíhá přednáška o přátelství," namítla Twilight.
„A předevčírem proběhla vražda. Co je podle vás důležitější: to, aby se studentům ještě víc vymyl mozek, nebo aby byl vrah za mřížemi?"
„Fajn, pojďte dál," zavrčela Twilight.
Když došli na konec dlouhé chodby, princezna pitomosti zvané přátelství zaklepala na dveře učebny, kde zrovna probíhal důležitý výklad o historii přátelství.
„Je tu slečna White Pearl?"
Kompletně bílá jednorožka se zvedla a vyšla na chodbu. Mohlo jí být tak kolem deseti let.
Tento proces dost urychlilo to, že oba dva zbylí byly v jedné třídě. Bylo jim zhruba kolem patnácti, ale už na první pohled to byli členové takové té partičky "cool" spratků s mentálním věkem o jednociferné hodnotě a ještě nižším IQ.
„Můžu je vyslechnout v ředitelně?" zeptal se natvrdlý asistent.
„Jo," svolila Twilight.
„Fajn. Budu si je jednoho po druhém volat. Twilight, vy dohlédněte na to, aby se mezi sebou nebavili."
Natvrdlý asistent a Smart se usadili za stolem. „White Pearl!" houkl natvrdlý asistent a příslušná klisna vstoupila dovnitř.
„Dobrý den," pozdravila. „Co po mě chcete?"
„Kde jsi byla předevčírem mezi sedmou a desátou hodinou večerní?"
„Na pohřbu," odpověděla klisna.
„Čí to byl pohřeb?"
„Pradědečka."
„A může ti to někdo dosvědčit?"
„Máma."
„A někdo jinej?"
„Nikdo jiný tam nebyl."
„Ty nemáš žádné jiné příbuzné?"
„Mám. Mám tátu, dvě sestry, jednoho bratra, babičku a dědu z tátovy strany a psa."
„A ti tam nebyli?"
„Ne. Všichni jsou dospělí a svéprávní, takže je k tomu máma nemohla donutit a psi tam nesmí."
„A to nikdo z nich nechtěl uctít památku svého zemřelého příbuzného?"
„Praděda byl nacista," vysvětlila White Pearl.
„Ehh... aha. Tak můžeš jít zpátky do třídy."
„Děkuji." Klisnička se zvedla a odešla zpátky do své třídy.
„To vysvětluje to její jméno," poznamenal natvrdlý asistent a Smart vyprskla smíchy.
Natvrdlý asistent si poznamenal něco do svého bloku. „Mourning Fear!" zvolal a jednorožec vstoupil dovnitř.
„Kde jsi byl předevčírem mezi sedmou a desátou hodinou večerní?" štěkl na něj natvrdlý asistent.
Smart už poznala, odkud jí byl tento hřebec povědomý. Byl to jeden z poskoků Wind. Vyhodili ho ze školy pro nadané jednorožce a tak teď oxiduje tady.
„Co ti je, bro?"
„Nejsem tvůj brácha, jsem detektiv pracující na oddělení vražd a ty se tak ke mně budeš chovat," odsekl natvrdlý asistent.
„Soráč, kámo."
„Tak kde jsi byl?" zavrčel natvrdlý asistent.
„Na hřbitově, vole," vysvětlil natvrdlému asistentovi hřebec.
„Prosím!?"
„Na hřbitově," zopakoval Fear a očividně nechápal, co natvrdlému asistentovi vadí.
„No to už je lepší vyjadřování. A cos tam, proboha, dělal?"
„Spal jsem tam," pokrčil rameny Fear.
„A to jako proč?"
„Vsadili jsme se s Grizeldou, že tam vydržíme celou noc."
„A může ti to někdo kromě Grizeldy dosvědčit?"
„Nikdo, ani Grizelda. Nepřišla tam."
„Běž, ale zůstaň sedět před ředitelnou. Jo - a zavolej tu svojí kámošku."
„Grizeldu?"
„Ne, Stalina," obrátil oči v sloup natvrdlý asistent.
O chvíli později do místnosti vstoupila gryfonka.
„Dobrej večír," pozdravila a zřejmě měla v úmyslu ze sebe udělat takovou tu megakůl frajerku, co si umí udělat srandu úplně ze všeho a je naprosto boží.
„Za prvý je půl jedenáctý dopoledne a za druhý nejsi ani vtipná ani zajímavá," poučila ji Smart.
„A ty jako jo?"
„No určitě víc než ty."
„Hej, jako! Já jsem prostě jako lepší než ty, jako. Prostě. Jako."
„Prostě, jako," smála se Smart. „Máš bujnou fantazii, ale měla by ses přenést zpátky do reality."
„Drž hubu," požádala ji Grizelda.
„Ty drž hubu."
„Je tato hádka nutná?" chtěl vědět natvrdlý asistent.
„Vlastně ani ne," pokrčila rameny Smart.
„Dobře, můžeme pokračovat ve výslechu. Kde jsi byla předevčírem mezi sedmou a desátou hodinou večerní?"
„Na hřbitově, jako."
„A co jsi tam dělala?"
„Spala."
„A proč?"
„Vsadila jsem se s Fearem, že přespíme na hřbitově."
„A může ti to někdo dosvědčit? Kromě Feara, samozřejmě."
„Ne. Fear jakože nepřišel."
„Aha," nedůvěřivě pokývala hlavou Smart. „Mourning Fear sem!" houkl natvrdlý asistent.
Hřebec přišel.
„Máme důvod vás oba podezírat z vraždy. Takže mi řekněte, kdo z vás na tom hřbitově byl a kdo tam nebyl."
„Já jsem tam byla, to ty jsi nepřišel!"
„Já přišel, to ty ses na to vykašlala!"
„Já tam byla pane komisaři," dušovala se Grizelda. „To on dostal strach a zůstal radši doma."
„To není pravda, já jsem tam byl. Ona se bála a nepřišla."
„Fajn, předpokládejme, že jste tam nebyl ani jeden," ušklíbla se Smart. „Obě brány hřbitova jsou v noci zamčené a každou z nich hlídají čtyři poníci se samopaly. A nebo víte co, řekněme, že jste tam byli oba. Ani jednoho z vás si hlídači nevšimli a navzájem jste se minuli. Ještě dneska se náš kolega zeptá všech vašich spolužáků, jestli vás v tu dobu viděli. Pokud se ukáže, že někoho z vás někdo viděl, bude ten z vás, koho viděli, usvedčen z vraždy. Souhlasíte?"
Grizelda a Fear si vyměnili zděšené pohledy.
„S-souhlasíme," vykoktal posléze Fear.
„Vážně?" pozvedla jedno obočí Smart.
„Jo," kývla rozhodně Grizelda.
„Jak myslíte," pokrčil rameny natvrdlý asistent. „Vy teď půjdete s námi, předběžně vás zatýkáme."
„Cože!?" praštil kopytem do stolu Fear.
„Pojďte s náma. Nesmíme vás nechat se spolužáky mluvit."
Fear a Grizelda se neochotně zvedli a nasedli spolu s natvrdlým asistentem a Smart do policejního auta.
„Kolik tý holce vůbec je, že tu s váma pracuje, pane komisař?" zajímal se Fear.
„To není tvoje starost," poučil ho natvrdlý asistent.
„A proč tam jako ti poníci se samopalama vůbec jako jsou, jako?" chtěla vědět Grizelda.
„Na tom hřbitově jsou uloženy ostatky Publia Cornelia Scipia Africana, Alexandra Velikého, Julia Caesara, Caliguly a Diokleciána. Krádeže byly dost časté, takže sem Celestia umístila hlídky."
„Jo aha. Já jsem ty hlídky viděl a i ten hrob toho římskýho císaře."
„Kterého?"
„Caesara."
„Prosím!?" zaječela Smart.
„Co ti je, sis?"
„Caesar nebyl císař!" zaječela Smart.
„Ehh... jo aha."
„Aha? Aha!? To jsi nevěděl!?"
„Ne, já jsem si myslel, že první císař byl ten Caesar, vole."
„Ty jsi blbej!" rozesmála se Grizelda. „První císař byl Asterix."
„Asterix je kreslená postavička a je z Galie, panebože!"
„Jo aha."
Natvrdlý asistent vyprskl smíchy. „Smart je trošku posedlá historií."
„Ty jsi zas posedlej jídlem a tvojí holkou, takže toho nech," ušklíbla se Smart.
Fear a Grizelda se začali řehtat jako mentálně narušení lachtani.
Natvrdlý asistent a Smart se museli začít smát taky. Tedy - ne, že by smích jejich spolujezdců byl zdrojem jakýchkoli pozitivních vibrací, ale vzhledem k tomu, že jejich projev radosti zněl jako něco mezi kosatkou a plejtvákem obrovským, smál by se asi každý.
„Bouldere? Pohlídej tyhle dva spratky a jestli ti utečou, budeš vyhozen. Kde je Flight?"
„Vyslýchá Cobble Glare," objasnil natvrdlému asistentovi Boulder a pohodil hlavou směrem k nějakým dveřím.
„Aha, dík." Natvrdlý asistent přešel ke dveřím a zmáčkl nějaké tlačítko, které způsobilo, že všichni v místnosti slyšeli Flightův hlas.

...

„Chcete říct, že vaše dcera neumřela?"
„Ne, chci říct že tomu pořád nemůžu uvěřit."
„A můžete mi už konečně začít odpovídat na otázky!?"
„Hm."
„Takže za prvé - měla vaše dcera nějaké nepřátele?"
„O žádných nevím, nejspíš byla oblíbená."
„No to evidentně nebyla, když ji někdo zabil. Tak takhle - víte o někom, s kým měla vaše dcera problémy?"
„A-asi ano, na prvním stupni ji šikanovala jedna o dva roky starší spolužačka - gryfonka. Na jméno už si nevzpomínám, ale chtěla po mojí dceři peníze. Každý den jsem jí dávala padesát korun na jídlo a ona jí je pokaždé vzala. Dohromady jí sebrala víc jak deset tisíc korun. Taky ji dost často mlátila. Pak se o tom ale dozvěděla jedna Cobbleina kamarádka a šla na policii. Řešilo se to hrozně dlouho."
Natvrdlý asistent popadl Grizeldu za pařát a odvlekl ji dovnitř. „Promiňte, je to ona?"
„Já nevím, zapomněla jsem na to. Nebylo to pro mě důležité."
„Chcete říct, že vaši dceru někdo šikanoval a pro vás to nebylo důležité?"
„Mělo by být?"
„Jo, to by asi mělo."
„Nebylo to až tak hrozný, třeba si to zasloužila."
„Zasloužila?" nechápal Flight.
„No co je? Já nevím, co dělala."
„Zajímala jste se o svoji dceru vůbec? Víte třeba, co ji bavilo? Jaké měla koníčky?"
„Jistě že ano! Třeba... třeba..."
„No vidíte. Nevíte o ní vůbec nic."