Naka-vaki 1. díl

KNIHA PRVNÍ: DVOJČATA; ÚDOLÍ ČERVENÉ ZEMĚ 1/2

Chloe seděla na dřevěné podlaze vozu a s nemalým úsilím se snažila na koleně dopsat poslední stránky svého deníku. Nicméně vůz stále najížděl na kameny a ona se občas i bála, aby se nepřevrhl. 

Najednou ji napadlo, že to vypadá, jako by ji někdo unášel proti její vůli. Začala z toho pocitu být celá nesvá, a i když svou bujnou fantazii neustále přesvědčovala, že jí, ani jejím dětem nic nehrozí, musela nakonec poodhrnout tenkou kůži, která pokrývala dřevěná žebra jejího vozu. 

Do obličeje jí zavál oblak prachu rozvířeného koňskými kopyty. Uviděla několik válečně pomalovaných indiánů, kteří jeli rychlým cvalem na koních po obou stranách jejího vozu. Nevypadali zrovna důvěryhodně. Vlasy měli do půli temene a na spáncích vyholené, jen ze zadní části hlavy jim trčel vysoký ohon namaštěných a koženými pásky a ozdůbkami protkaných černých vlasů. Do půli těla byli většinou nazí, aby se jim lépe jelo, a na nohou měli kožené legginy s barevnými třásněmi a dikobrazími ostny, které za jízdy poháněly mustangy do ještě zběsilejšího trysku. Další rudoši jeli za vozem a celou družinu uzavírali. Chloe jich dohromady napočítala pět nebo šest, další ale nepochybně jeli vepředu s Itemallakem– Malým Orlem, nebo doprovázeli druhý z vozů, ve kterém byla jistě její přítelkyně Barbora. Ne, nemá se čeho obávat, Itemallak je tu a bude ji chránit před kýmkoliv za každou cenu. Její otec je jistě bude pronásledovat, až zjistí, že s pomocí Mohavků uprchla, pokud si ale indiáni udrží svou dosavadní rychlost a náskok osmi hodin jízdy, nemá šanci je dostihnout, ačkoliv je mírně zpomalovaly dva vozy, které indiáni ukradli v Summer Valley.

Jediným pohledem zkontrolovala dřevěnou postýlku připevněnou pevnými provazy k jedné vnitřní stěně vozu jako nějaký poklad. Koneckonců, pro ni to byl ten nejdražší poklad na zemi, a když se zvedla z podlahy a podívala se do snědé tvářičky spícího andílka, rty se jí bezděky roztáhly v rozněžnělém úsměvu. Její synek spal a ona si náhle uvědomila, jak se už teď v něčem podobá svému rudému otci. Měl ale zároveň i rysy zděděné po jejím vlastním otci, Christopheru Silkovi. Černé vlásky se mu vlnily okolo hlavičky a dlouhé řasy téže barvy vrhaly stíny na světle okrovou tvářičku s matnou hebkou pletí. Jistě z něj vyroste krásný urostlý míšenec – tam v úrodných údolích dávajících obživu irokézskému lidu, na březích jezera Ontario, krásného a rozlehlého jako samotné moře.

Malý Christopher byl překrásné dítě, ale i Chloe jako jeho matka musela uznat, že se v kráse a roztomilosti nevyrovná své sestřičce a dvojčeti Charlotte. Ta ale právě jela ve druhém z obou vozů se svou chůvou Barborou, která Chloe pomáhala děti kojit, když její vlastní dítě zemřelo po porodu. Charlotte Silková měla stejné černé lesklé vlásky jako její bratr, ale pleť měla spíš do bronzova a v tomto ohledu byla více po svém otci než po matce. Co ji ale odlišovalo od ostatních rudých dětí byly její tmavé, hluboké, mechově zelené oči, které zdědila po Chloe, a ta byla na tuto drobnou kuriozitu u své dcerušky jaksepatří pyšná, jako už novopečené matky bývají.

V posledních měsících si často musela hledat alespoň jiskřičku naděje, ze které by se mohla radovat, protože opravdu nemohla toto období svého krátkého života označit za zvláště šťastné, ať už tím měla na mysli dlouhé měsíce strávené ve vězení, aniž by se čímkoliv provinila, nebo drsný a krkolomný útěk, při kterém i proti její vůli tekla nevinná krev. Znovu vzala do ruky deník, jejž před chvílí upustila na zem a otevřela ho na první stránce. Začala ho psát právě před rokem, když zjistila, že čeká dítě, a když ji její otec začal věznit, krátila si psaním svých pocitů a vzpomínek dlouhou chvíli. Bránila se tím proti touze vzít si život nebo zničit život, jež v ní rostl. Najednou zatoužila znovu si zavzpomínat na ty, teď pro ni tak dávno minulé časy, a začala číst.