Naka-vaki 1. díl

SBOHEM, BRATŘE

Hned toho dne se Naka-vaki začala připravovat na cestu. Rozhodla se, že pojede pouze v doprovodu šesti mužů, sama pod jménem Ad-oghan, to bylo to jediné, v čem musela souhlasit s Vukagegem. Balila mouku, solené maso a taky pemikan, směs sušených plodů s masem a zvířecí kůží zalitou silným vývarem z kůží a zvířecím tukem – takto zakonzervované jídlo vydrželo poživatelné celé měsíce. Když se jaro opozdilo, přežití často záviselo na tom, kolik měla vesnice uskladněného pemikanu. Toto jídlo se také skvěle hodilo na cesty, jeden větší měchýř plný pemikanu vystačil člověku jako jídlo na celý týden, bylo to velmi výživné. Pemikanu Naka-vaki zabalila hodně, ačkoliv se mu obyčejně raději vyhýbala. Nikdo ho vlastně nejedl, když nemusel, jíst studený jelení tuk s brusinkami a kousky kůže přece jen není ta největší lahůdka, ať je sebepraktičtější.

Těch pár věrných si vybrala sama, většinou to byli její přátelé nebo známí, vesměs její vrstevníci – jen o něco málo starší. Už dalšího dne odpoledne měla naplánovanou celou trasu a sbaleno všechno potřebné. V Mekina-kotte měli přibližné nákresy okolní krajiny, jakési jednoduché mapy. Jednu z nich teď Naka-vaki dostala od Vukagega, ačkoliv se uměla orientovat docela dobře podle slunce. Vlastně si vybrali cestu vedoucí podél řek a potoků, takže nemohli sejít ze správné trasy, tato opatření byla tedy spíš pro jistotu a pro Vukagegovu klidnou mysl.

Chica během toho dne velikých příprav na cestu vycítila, že se něco chystá, a nikam se naštěstí před odjezdem nezaběhla. Otta Naka-vaki raději nosila celý den přivázaného za nožku ke svojí ruce, aby neodletěl.

A potom nastal den, kdy se všech sedm společníků sešlo u rodových totemů na kraji vesnice a děti z Mekina-kotte jim mávaly na cestu, některé s nimi běžely ještě dál. Vukageg se s Naka-vaki také přišel rozloučit, ačkoliv spolu nemluvili od chvíle, kdy se na něj dívka naposled utrhla. Teď seděla na svém koni Lay-lovi, mladém hřebci, potomku starého Lay-la, na kterém prý jezdila její matka a jenž si nyní užíval odpočinek v Un-ši-či-kotte. Pořád se prý ale držel ve skvělé formě a její otec na něm stále občas jezdil.

Byla převlečena do mužského oblečení, měla na sobě tlustou koženou vestu, aby nebylo patrné, že je žena, a kožené legginy s třásněmi, obličej silně pomalovaný barvami Mohavků. Na vestě výšivky ukazující, že patří k totemu a rodovému klanu Vlků, neboli rodu Okwáho, vlasy vyčesané do huňatého ohonu a protkané pery a proužkem kůže, jen vyholené spánky neměla. Tento nedostatek částečně skryla sokolím peřím připevněným k čelence a musela doufat, že si toho žádný cizinec nevšimne, kdyby narazili na nějaké Kanaďany.

Chica stála vedle Lay-la, připravená na dlouhou a vyčerpávající cestu, kterou už jednou podnikla, Otto seděl mladému odhodlanému Ad-oghanovi na rameni. Potom Ad-oghan zvedl ruku a zavelel k odjezdu. Pták se zvedl do vzduchu a začal kroužit nad skupinkou jezdců, jako by je kryl ze vzduchu. Popohnali koně do volného klusu a vesnice se za nimi začala zmenšovat, až docela zmizela za obzorem. I poslední děti, co s nimi běžely, se postupně obracely zpátky k vesnici.

„Sbohem, bratře...," zašeptala Naka-vaki, když projížděli okolo lesa, kde Teka-haša přišel před několika dny o život. Teď ležel navždy pohřbený v Mekina-kotte. Potom už se nechtěla ohlížet... Vracela se domů, domů k otci, ale ještě ji čekala dlouhá cesta.

• • • • •

Děkuji Vám, milí čtenáři, za všechnu podporu a všechny ty nádherné komentáře. Omlouvám se, že kapitola vychází až teď. Je to částečně i kvůli wattpadu, který mě stále zlobí a každou kapitolu nejdřív po prvním překopírování z wordu a uložení "zmutuje" a polovinu mezer mezi slovy prostě smaže, takže tentextpotom vypadá nějaktakhlea játo musímzase opravovat. 

Nicméně doufám, že při téměř týdenních prodlevách mezi kapitolami neztratíte nit a příběh se vám nevykouří z hlavy :D Přece jen... i já jsem školou povinná a profesoři a profesorky na gymplu mají vždycky pocit, že nemáme doma na práci nic jiného, než dělat pro ně referáty a psát kilometrové rovnice, umocňovat dvojčleny a trojčleny na druhou a na třetí... Prostě nádhera. Jelikož je ale tahle kapitolka krátká a nemá ani 600 slov, vydám ještě dnes nebo zítra dopoledne další.

Vaše Syrakusy ♥♥♥