Naka-vaki 1. díl

NEČEKANÝ NÁVŠTĚVNÍK

K řece se ale dalšího dne nakonec nevydali, protože silný vítr z východu od oceánu přivál bouřkové mraky a začalo hustě a silně pršet. Christopher vytáhl všechny nádoby na déšť a sám si zalezl do provizorního stanu z klacků a kůží, který postavil Fred. Potíž byla, že se ve stanu nedalo ležet, byl příliš malý, a tak oba strávili celé dopoledne sezením vedle sebe pod stromem a sledováním Drakea a Inky, kteří na déšť čekali jako na dar z nebes. Kdyby nebyli uvázaní na dlouhém laně, utekli by samou radostí do lesa. Zvedali velké hlavy na štíhlých šíjích k vrškům stromů, odkud padala životodárná voda, a nechávali kapky stékat po plecích, nohách a kopytech až na zem. Řehtali a jančili jako pomatení, dokonce se stavěli na zadní. Čišela z nich čirá zvířecí radost. Fred a Chris nakonec vylezli taky na déšť, aby se trochu umyli. Naposled se koupali v řece před pěti či šesti dny a stav jejich propoceného oblečení a umatlaných obličejů začínal být neúnosný i pro ně samotné. Byla to taková průtrž mračen, že ani nemuseli vyvíjet moc vlastní síly, prudký déšť je opláchl sám.

Vodu jim tedy obstaralo nevyzpytatelné počasí, mohli tedy hned v poledne, když přestalo pršet, pokračovat v cestě. Měchy s vodou měli plné a koně se napojili z opakovaně naplněného vědra, jediného, které s sebou brali, už za deště. Byli už jen dva, cesta jim proto ubíhala rychleji, za den urazili bezmála dvacet pět mil, střídavě pěšmo a koňmo podle toho, kudy zrovna jeli.

„Mám pocit, že ses trochu vlastně i chtěl odpojit od mýho táty, nechtěls nás všechny tahat s sebou, když si vlastně nevěděl, kam jdeš," navázal jednou Fred rozhovor, když se mu zdálo, že už je příliš dlouho ticho.

Chris se usmál, nálada se mu už od předchozího dne vylepšila.

„Znáš mě snad líp než já sám sebe," řekl, „a jo, máš pravdu. Vlastně jsem chtěl možná odejít už po pár dnech, co jsme vyrazili, jenom jsem neměl dost kuráže."

„A tu ti dodal táta, jo?"

„Ani nevím."

„Chytil ses první příležitosti k obviňování?" zvýšil nepatrně Fred hlas, ale Christopher to postřehl a ani se na něj nemusel podívat, aby věděl, že to nemyslí tak docela vážně.

„Ne, nikdo ale nebude mluvit o mojí matce jako by byla mrtvá, Frede. Nechápu, proč to udělal, vždycky jsme byli přátelé. A už vůbec nerozumím tomu, proč by si chtěl číst můj deník, pro cizího člověka na něm není nic zajímavýho."

„Třeba jenom ze zvědavosti," namítl Fred.

„To by se mě zeptal, ne? Já myslím, že prostě nechtěl, abych já nebo ty, to už je jedno, prostě abychom někdo věděli, že ho četl. A k tomu musel mít důvod," odpověděl Chris.

Fred neodpovídal. Vypadalo to, že nad něčím uvažuje.

„Jak to jenom řek? Něco jako: Tvoje matka, Frede. Kde je jí konec? A potom to „snad". Když jsem ho na to upozornil, dostal vztek."

„Tak nějak. Divím se, že neřekl „vaše matka", Jill se přece vzbudil ještě předtím, nebo ne?"

„Myslím, že až potom, stejně mi to ale přijde takový... Zvláštní... Myslím ten tón, jakým to řekl. Jako když mluvíš třeba o něčem, co ten druhej neví."

Na Christopherově tváři bylo vidět vzrušení a pak pobavený výraz.

„Nezoufej, Freddy, třeba ještě objevíš nějakou svojí vlastní rodinnou záhadu, třeba utajenýho bratra nebo dosud neznámou, před lety zatoulanou prababičku," šťouchl do něj.

„Jo, to určitě," zamumlal Fred, ale nešlo mu to do hlavy.

„Jsem ale rád, že jsme konečně... Volný, tak bych to nazval," vydechl po krátké odmlce, „a doufám, že nám osud brzo přivede do cesty indiány. Věřím, že se do začátku zimy setkáš s někým z rodiny."

„Kéž by...," odpověděl Chris a zvedl oči k modrému nebi nad špičkami smrků a bohatými větvemi javorů.

Tak cestovali těžko prostupnými, ale přesto nádhernými a na podzim voňavými kanadskými lesy ještě dva dny. Krajina byla naštěstí díky všem drobným levým přítokům Hudsonu dostatečně protkána drobnými i většími potůčky, jež se ohlašovaly několik desítek metrů předem šuměním, objevovaly se zčistajasna mezi spadaným listím a zase se ztrácely jako stříbřitý slepýš plazící se podrostem. Koně tedy mohli pravidelně pít, někdy byla voda dost čistá i pro Chrise a Freda, navíc si už oba zvykli nebýt příliš vybíraví, co se týče stravy a pití, vždyť také občas večeřeli jenom borůvky, brusinky a houby, co jim les přihrál zrovna do cesty.

A potom začal les jednoho dne viditelně řídnout, byl najednou prosluněnější a veselejší, bylo vidět více zvěře a častěji než kdy dřív Fred a Christopher naráželi na potůčky a pramínky.

Tím, jak se odklonili na několik dní na západ, se dostali do blízkosti jezera, kterému se příhodně říkalo Indiánské. Jezero Ontario bylo odtud nějakých sto padesát mil cesty lesem.

A právě tady jednoho dne ráno, když zrovna snídali ovoce přímo z keříčků v podrostu, si Fred všiml jednoho krkavce, který už hezkou chvíli kroužil nahoře nad nimi a právě proto, že tu les už nebyl tak hustý, bylo dobře vidět, jak poposedává z větve na větev v okolí. Potom na chvíli zmizel a Fred si řekl, že se mu zase něco zdá, když má pocit, že je ten pták pozoruje. Koneckonců – ať si pozoruje, komu to vadí, že?

Černá křídla ale tiše připlachtila zpátky a pták začal i hlasitě krákat, to už si ho všiml i Christopher.

„Vidíš to? Pořád krouží jenom tady nad náma, je to normální?" ukázal Fred na krkavce, který se právě na chvíli usadil na nejvyšší větev jednoho krásného smrku.

„Hmm, a to ani nemáme maso," přisvědčil Chris, ale už se dál o ptáka nezajímal a trhal borůvky. Fred seděl a sledoval každý vetřelcův pohyb. Dokonce měl pocit, že si ho pták teď prohlíží stejně zkoumavě jako on jeho. Zkoušel tleskat, hvízdat, ale ptáka nic nevystrašilo. Ať dělal Fred sebevětší rámus, krkavec zůstával poklidně sedět na větvi nebo kroužil nad táborem. Po chvíli ho to ale přestalo bavit a uvědomil si, že pokud si teď nenasbírá dost borůvek a nesní je, budou potom muset zbytečně zastavovat dřív, až dostane hlad, a Christopher bude nevrlý, že se nedostanou včas k indiánským osadám na březích Ontaria, to byl totiž jeho nejnovější zeměpisný cíl.

Krkavec asi po čtvrthodině znovu vzlétl a tentokrát už odletěl nadobro, ne ale tak daleko, jak si oba mladíci mysleli.

• • • • • •

Děkuji, že jste měli trpělivost těch devět dnů, kdy nevyšla nová kapitola. Minulý víkend jsem byla ve Vídni, a tak jsem to nestihla, omlouvám se. Děkuji moc oběma svým čtenářům - nebýt vás, asi bych nějak tak ztrácela motivaci to publikovat. ☺

Nejspíš vydám hned dvě kapitoly najednou, stejně už se blížíme ke konci 1. dílu, tak ať se to trochu pohne kupředu. :)