Naka-vaki 1. díl

DENÍK

Christopher kráčel vzpřímeně a bezmyšlenkovitě prašnou cestou od svých kamarádů Freda a Jilla domů. Stará vdova po ševci Howardovi, co jim pomáhala v domácnosti od doby, kdy umřela jejich matka, mu dala možná až příliš okatě najevo, že je jí víc než proti srsti, aby u nich zůstal na večeři, je prý obzvláště neúrodný rok a indiáni dorážejí pořád víc a víc, už aby Mr. Silk vyrazil na podzimní hon.

A to bylo právě to, co Christophera v duchu trápilo, neměl tahle období ani trochu rád. Jeho děd vyrážel dvakrát do roka, na podzim a na jaře, na takzvané „hony na indiány". Shromáždil všechny své přátele a muže z osady a vyrazil na koních na několikadenní hromadné vyhlazovací výpravy a běda indiánovi, který se někomu z nich připletl náhodou do cesty. Ať dospělý bojovník, žena, nebo ještě malé dítě, které si zašlo do lesa na borůvky a příliš se vzdálilo od své matky, nikoho běloši nešetřili. Christopherovi se to hnusilo. Mnohokrát se dědečka ptal, proč tolik nenávidí Irokéze, ale nikdy nedostal pořádnou odpověď,vždycky mu nějaký dědův opilý kumpán začal vysvětlovat, že Indiáni jsou nečistá rasa, neznabozi, rudí psi, a že je třeba je co nejdřív všechny smést z povrchu amerického kontinentu.

„Každej Indián je špatnej Indián, jenom mrtvej Indián je dobrej Indián," to bylo heslo, které kolovalo na pitkách, které následovaly vždy pohonu, když celá skupina oslavovala „lovecké" úspěchy a vyměňovala mezi sebou uloupenou kořist.

Irokézský kmen Mohavků, jehož územní hranice ležely dva dny jízdy od osady Summer Valley, byl však znám tím, že si takové nesmyslné a odporné vraždění nenechával líbit. Irokézové byli ušlechtilá a pyšná rasa, měli také všichni horkou krev a byli výborní bojovníci, ač se věnovali přes léto převážně zemědělství. Takovou nespravedlnost nikdy nenechali bez dvojnásobné odplaty. To byl také důvod, proč bylo Summer Valley za poslední roky hned dvakrát vypáleno a nedaleká osada Jacksonville před čtyřmi roky lehla popelem nadobro.

Christophera přitom jednou málem zabil padající hořící trám ve stodole. Ještě že ho jeho děda stačil včas zachránit. Podruhé unikli jen o vlásek několika idiánům, když se schovali ještě jako malí kluci s Fredem a Jillem Brownovými do sklepa, kam se Mohavkové neodvážili, protože neměli k místnostem ukrytým pod zemí příliš důvěry, báli se, že by padli do pasti.

Navíc se zdálo,jako by tato neoficiální válka mezi Christopherem Silkem staršíma mohavským náčelníkem Itemallakem, nebyla jen válkou, spíš nějakým dávným sporem, který nejsou tito muži schopni vyřešit jinak než bojem. Nikdo kromě nich dvou vlastně podstatu této války nechápal. Indiáni měli bělochy za necitelné krvavé zrůdy, kterým je třeba odplácet stejně, jako se oni chovají k rudým mužům, a běloši se nechávali strhnout smrtelnou nenávistí starého Silka, který byl nejváženějším mužem celé osady a díky tomuto řádění i nejobávanějším a nejbohatším.

Kdo by se také nepřidal k výpravě, která tolik vynáší? Běloši si z těchto tažení přinášeli ukořistěné lovecké trofeje v podobě nejrůznějších kožešin, z nichž nejcennější byla nedávno uloupená kožešina z bílého jelena wapiti, a mnoho indiánských cetek, mezi kterými se ovšem našla i hezká hromádka drahých kamenů, opálů a dalších drobnůstek, které se daly na severu u řeky Svatého Vavřince draze prodat překupníkům, kteří to všechno vozili do Evropy. Leckterá pohádkově bohatá francouzská markýza zatoužila nosit náhrdelník z mušliček, který dříve patřil opravdové americké divošce, a nejlepší bobří kožešiny musel mít každý, kdo chtěl vypadat dobře na honech, které s oblibou pořádal Ludvík XV.

Christopherův dědeček nikdy dobrovolně nenechal do osady vstoupit žádného Irokéze, ačkoliv otec Freda a Jilla jednou vyprávěl, že dříve osada s Mohavky obchodovala a náčelník byl dokonce Silkův přítel.