Naka-vaki 1. díl

PRVNÍ DNY

Prodírali se celý den, cesta byla namáhavá, ale co se týče případného pronásledování bezpečnější než podél řek. Teprve odpoledne Brown zavelel k odpočinku, když narazili na suchou mýtinu. Všude okolo byl dostatek trávy, ale voda nikde žádná, budou muset čerpat z vlastních zásob.

Christopher byl docela rád, že otec jeho přátel tak nějak převzal velení nad celou výpravou. Neukazoval jim svou nadřazenost a nijak jim nedával najevo ani jejich nezkušenost, takže všichni tři mladíci jen mlčenlivě přihlíželi všemu, co dělal. Dokonce i Fred byl výjimečně celý den tichý, fyzická námaha způsobila, že nikomu nezůstávala energie na „mletí hubou", jak říkal Brown.

Když uvázali koně a vytáhli z nádob a brašen část jídla. Christopher prohlásil, že toho nebude vytahovat moc, protože by to potom hned snědli a pak se divili, že nic nezůstalo. Brown ho ale zastavil a poslal jinam: „Tak přece jděte něco s Fredem ulovit. Původně jsem vás chtěl poslat pro maso až zítra, ale teď je světlo, takže můžeme nalovit teď a zítra se nemusíme zdržovat."

„Králíky?"zeptal se Christopher.

„Medvědy, když budeš chtít...," ušklíbl se Brown, utrhl si kousek chleba, který vezli s sebou a natáhl se vedle své Rosamundy do trávy.

Jill chtěl samozřejmě jít taky, ale jeho otec prohlásil, že dva lovci dohromady jsou tak akorát a že ve skupině po třech by byli moc nápadní. Chlapec protestoval i tak, ale Brown měl pevnou vůli a víc už se s ním o tom nehodlal bavit.

Tak si Fred a Chris přehodili své pušky přes rameno a vydali se na svůj první lov. Příliš spokojeni se sebou nebyli, po hodině se jim podařilo na třetí pokus střelit maličkého kolouška schovávajícího se ve vysoké trávě. Musel se narodit opožděně až někdy v létě, protože byl strašně hubený a matka ho možná opustila. Vzali ho každý za dvě nohy a po chvíli bloudění se pomocí některých značek na stromech, které si udělali předtím, dostali zpátky na mýtinu. Brown se začal pochechtávat, když přišli, celí poškrábaní, rozcuchaní a špinaví, s listy červených javorů ve vlasech a tak ubohým úlovkem. Nevynadal jim, ale poučil je o tom, že takhle mladé kusy se obyčejně nestřílí, pokud člověk přímo neumírá hlady. K tomu kolouchovi by se po čase vrátila jeho matka a tu by mohli dobře schovaní v křoví snadno ulovit.

„Nejdůležitější je mít trpělivost a zachovat klid," říkal, „kdybyste čekali na místě a klidně se vrátili až při setmění, mohli jste ulovit daleko větší kousek."

Brown v tu chvíli přemýšlel o tom, že celou pečínku nechá chlapcům, potom si to ale rozmyslel. Mohli by si myslet, že tím masem pohrdá, protože to opravdu nebylo nic moc, samá šlacha a kost na každém soustu, ale to nechtěl. Mohli být poprvé zklamaní, ale nesměli si připadat potupení, to by si později vyčítal.

Rozdělili se o tuhé a neslané maso a šli spát ke koním. Nechtěli rozdělávat oheň. Sice byli ještě daleko na americkém území, takže setkání s indiány zatím téměř nehrozilo, nechtěli ale omylem způsobit požár, až budou spát. Navíc byla teplá noc a koně hřáli, když se o ně opírali. Všude naprosté ticho, i ptáci utichli, jenom několik myší se přiběhlo přiživit na okrájené kostřičce nebohého kolouška. Brown si vzal první stráž, po třech hodinách ho měl vystřídat Fred, potom Jill a nakonec Christopher, ten měl hlídat potom až do rána.

Christophera vzbudil Jill okolo čtyř hodin ráno, bylo zvláštní nafialovělé šero, ale už se rychle rozednívalo. Patnáctiletý hoch se spokojeně skulil ještě na dvě hodiny do trávy a za chvíli mu hlava sklouzla z Inkova hladkého boku, jak upadl do spánku.Christopher naspal v noci sotva sedm hodin, ale nesměl teď usnout na stráži. Pro jistotu se postavil a opřel se hlavou o strom. Za chvíli za sebou uslyšel čvachtavé kroky, ráno padala rosa. Otočil se a narazil ramenem do tlamy Drakeovi, ten se musel vzbudit teprve před chvílí. Hřívu měl vlhkou od rosy a v šeru nebyl skoro rozeznatelný od ostatních dvou hřebců. Christopher ale věděl, že je to on, za ta léta ho dokázal bezpečně poznat i ve tmě, ani nevěděl jestli podle způsobu chůze nebo snad podle pachu. Byl rád, že má společníka. Chvíli koně hladil a poplácával po plecích a šíji, a když se rozednilo ještě o trochu víc, vytáhl z dlouhé chvíle deník a znovu v něm začal listovat. Protože neměl co dělat, vytvářel si v hlavě opakovaně obraz své matky, otce, sestry, dědečka... Dědu si samozřejmě vybavil, pamatoval si dokonce, jak vypadal přibližně před dvanácti lety, když byl ještě v plné síle. Potom si snažil vytvořit jakousi „ženskou kopii", i když jeho matka samozřejmě nemusela vypadat stejně jako on. Od Browna věděl jen to, že měla tmavé vlasy a oči barvy, kterou by nejlépe přirovnal k barvě rašelinného mechu. Proč ho ale vůbec tolik trápí, jak vypadala? Má hlavně její deník s jejími myšlenkami a vzpomínkami. Určitě byla inteligentní, dobře formulovala věty a psala spisovně a správně, dokázala si jistě stát za svými názory, když se vzepřela názorům lidí v Summer Valley a utekla... A jistě musela velmi milovat jeho otce Malého orla. Ale co dalšího se dá vyčíst z jedné knížky? A jeho otec musel být také jistě skvělý, jinak by se nestal náčelníkem, v irokézských kmenech se post náčelníka nedědí z otce na syna. Slyšel o jeho předchůdci, Červeném štítu, ten se hodně stýkal s bělochy a jeho mladý nástupce to tedy považoval za naprosto samozřejmé. Po incidentu s Chloe se ale spálil a od té doby jsou Irokézové nevraživější, uzavřenější a krutější než kdykoli předtím a otázkou je, jestli to pro ně není nakonec dobře. Je to silný kmenový svaz, šest národů, které drží při sobě a brání své vesnice, seč to jde. V pohraničí jejich obrovského území se neustále potulují hlídky. Život ve spojenectví má mnoho výhod, jednou z nejdůležitějších je právě to, že muži se nemusejí zabývat hašteřivými spory s jinými kmeny v lize a mohou se soustřeďovat právě v pohraničí, lovit zvěř a zastrašovat bělochy, kteří by se odvážili vstoupit do jejich lesů.

To ale samozřejmě Brown ani jeho mladí společníci nechtěli. Rozhodli se postupovat teď na severovýchod, aby nevjeli přímo na indiánské území, ale aby spíš jeli po hranici.

Teď to nedávalo smysl. Christopherovi se zdálo, že se stejně nikdy nedozví, co ses jeho rodinou stalo. On sám by se snad nechal i rudochy zajmout, aby se dostal dál, za sestrou, za otcem, ale měl s sebou přátele a ti mu v tu chvíli připadali jako jedna veliká koule přivázaná na noze, která mu brání dostat se někam dál, ani nevěděl kam. Brown tvrdil, že u hranic narazí na abenakiské kmeny, spřátelené s kanadskými Francouzi, a přidají se k jejich výpravě za Irokézi, se kterými provozovali výměnný obchod, jemuž Irokézové důvěřovali více než prodeji za peníze bílých mužů. Měl z toho smíšené pocity, a když ani sám v sobě nenalézal touhu pokračovat v cestě, protože jeho naivní cíl se zdál jakoby ztracený v nekonečnu, uvažoval i o tom, že by mohl utéct a jet, kam ho kůň poveze... utéct Brownovým a zbavit se závazků, které k nim má. Bylo by to bláznovství... Ne, nemůže tady nechat Freda, je to nejlepší kamarád, jeden by se bez druhého neobešel. Vyrůstali spolu téměř od kolébky a znali se jako dva bratři. Ani Drakeovi jako by se jeho myšlenky nelíbily, jako by si dokonce znechuceně odfrkl.

„Ne, neboj se, nemám v plánu utéct...," zašeptal Christopher a podrbal ho na hlavě, kterou mu kůň strkal neustále přes rameno, „zatím rozhodně ne, dostaneš svůj podíl kukuřice a pást se můžeš celej den, zatím tě nikdo nenutí využívat svejch kvalit."