Naka-vaki 1. díl

PŘÍBĚH

Teď, když tu sedím a začínám psát, nevím zcela jistě, bude-li můj život ještě někdy pokračovat a jak dlouho ještě budu žít. Sedím a píši při svíčce, ačkoli je nepochybně bílý den. Anebo ne? Jak bych to mohla vědět, připadá mi to tak dávno co jsem ztratila pojem o čase. Ostatně je to jedno, tady je tma pořád, vždyť jsem zavřena ve sklepě.

Plamínky naděje v mých úvahách, kterým se tady uprostřed tmy oddávám, se objevují stále řidčeji a střídají se s dlouhými podivnými obdobími malátnosti a bezesného polospánku. Jasně si vzpomínám, že jsem se tu ocitla dne 8. listopadu roku 1760, ten den můj drahý otec, Christopher Silk, zjistil, že čekám dítě Itemallaka, velkého a ušlechtilého náčelníka Irokézů. Dítě ve mně roste od našeho posledního setkání, než musel se svými lidmi odejít. Modlím se k Bohu, aby mé dítě jednou poznalo svého otce, ačkoliv mi to připadá nyní velmi nepravděpodobné...

Christopher při čtení svého vlastního jména vytřeštil oči a zamrkal, aby zjistil, jestli se mu to nezdá. Bylo to ale tam, černé na bílém, ačkoliv trochu nečitelné, nemohlo být pochyb, že je tam napsáno jeho jméno.

Vrátil se ještě jednou k datu v textu. Bylo to v listopadu 1760, už to bude za pár měsíců osmnáct let, pomyslel si. Přečetl si první dvě stránky ještě jednou a pomaleji, odděloval každé slovo, snažil se z písma něco vyčíst. Jistěže člověk zmíněný v deníku mohl být jeho děd, jmenovali se přece stejně, ale on Christopherovi o jeho rodičích nikdy nic neřekl, ačkoliv na něj Christopher mockrát naléhal. Vždycky mu řekli, že jeho otce i matku zastřelili indiáni při jednom ze svých výpadů, ale dál už ses ním o tom nikdo nechtěl bavit. Jediné, co mu řekli o matce, bylo, že se jmenovala Chloe a byla dcerou Christophera Silka staršího. Její muž byl lovec, který utekl po narození dítěte zpátky do lesů a později ho zabili.

A teď tady předním ležel osmnáct let starý deník, kterého se téměř bál dotknout, když mu došlo, že je víc než pravděpodobné, že ho napsala jeho matka půl roku předtím, než se narodil. Cítil, jak se mu zrychlil dech a přejel mu mráz po zádech. Znova si přečetl několik prvních řádků a znechuceně se otřásl.

„Tak takhle to tedy bylo! Teď už tomu rozumím, všemu už rozumím!" zašeptal vzrušeně směrem do stájí a přitáhl si rychle deník k obličeji, aby dobře viděl na každé další písmenko.

„Tak proto tak nenávidí indiány! Žádný zastřelený otec, to JÁ SÁM jsem poloviční Indián a on nenávidí mého otce, MÉHO INDIÁNSKÉHO OTCE!"

Christopher přečetl několik dalších stránek, ve kterých matka líčila svůj pobyt ve sklepě prvních pár týdnů, kdy nesměla ani vycházet ven, ale za chvíli už se nemohl udržet, vyskočil na nohy a začal kopat do dřevěného koryta, ze kterého pili koně, dokud ho úplně nerozkopal. Vřel v něm vztek. Kdyby nebyl otec jeho matky o tolik starší než on, nejspíš by šel zpátky do domu a na místě by ho zabil. Christopher se domníval, že jeho matka zemřela po porodu částečně z následků dlouhého věznění, když se ale uklidnil, sedl si a četl dál, trochu se mu ulevilo, když poznal, že matku její otec později pouštěl na procházky a už ji nevěznil ve sklepě, nýbrž ji nechával hlídat v domě.

Četl o podkoním Brownovi, o hřebci Lay-lovi a tajném poselství, které měl kůň donést na území indiánů. Byl tak napjatý, že úplně přestal vnímat čas, jeho duch se nořil do historie a on najednou cválal společně s rozohněnými bojovníky Mohavků prašnou cestou směrem k osadě Summer Valley. Náčelník jel kousek od něj, ale on mu nemohl vidět do tváře kvůli rostoucí tmě, ačkoliv by ho rád poznal. Poznal, kde jsou, do osady už to nebylo daleko. Bylo možná kolem jedenácté večer, ale na cestu svítil měsíc a bylo dobře vidět. Nikdo ani nehlesl, jeli v naprosté tmě. A najednou vystoupila z textu jediná věta: A pak se na jaře, přesněji 28. 4. narodily v Summer Valley ne jedno, ale dvě děti, chlapec Christopher a dívka Charlotte, jsou to dvojčata....