Voják

kapitola 06

Ale k hradbám jsme nikdy nedorazili. Ne spolu. 

Pozdě v noci, když ostatní tvrdě spali mě Levi vytáhl ven... před námi se rozprostíralo nádherné nebe plné hvězd. Užíval jsem si to a nechal se vézt svým manželem někam do dáli. 

" Kam jedeme?" vzduch kolem nás byl zvláštně cítit... slaně. Pak jsem uslyšel šum oceánu. A z kopce jsem zahlédl moře, které se rozprostíralo kam až jsem dokázal dohlédnout. " Levi?" 

" Nekažme si to slovy..." slezli jsme z koně a políbili se.

Ti z Vás, kdo se nikdy nemilovali při dorůstajícím měsíci na pláži... si to nechte zdát. 

Leželi jsme vedle sebe přikrytí jeho pláštěm.

" Erene, chci aby jsi se vrátil... ty i tví přátelé."

" Řekl jsem ti už, že tě neopustím!" okamžitě jsem se posadil. 

" Erene, jak si to sakra představuješ?! Že přijedeme na místo poničené, zdevastované titány a řekneme, že jsme si sedm let žili v ráji...? Neblbni prosím. Slibuju, že se vrátím domů." vzal moje tváře do dlaní.  " I kdybych měl dezertovat a předstírat svou smrt, tak se vrátím." V očích mě při jeho slovech štípaly slzy.

" Můžeš mi slíbit, že na mě počkáš? Musím jim pomoct, protože kdysi oni pomohli mě. Ale pak se vrátím a budeme žít jako předtím."

" Přísahej, že se vrátíš." vzlykl jsem.

" Vrátím se." něco v jeho pohledu mě donutilo věřit mu. 

" Nerozvádíš se se mnou?" slzy se mi koulely z očí a Levi je palcem utíral.

" Jistě, že ne... dokud budeme svoji, můžu se vrátit kdy budu chtít, je tak?" přikývl jsme na odpověď. 

" Přivezu nám skutečné prstýnky... ne nějaké půjčené od města. Co ty na to?" 

Nechtěl jsme přikývnout, ale udělal jsme to. Pro něj a pro nás. " Vezmi si tohle... je to můj identifikační kód." připnul jsem mu na ruku svoje hodinky. " A alespoň budu vědět jestli jsi v pořádku." 

 Loučení bylo těžké. Nezvládal jsme to. Levi mě bezpečně dopravil až k přepravní stanici, která mě dostala domů. Armin s Mikasou šli se mnou. Nechtěli, původně ne, ale Levi nedal jinou možnost. Zůstal mi po něm prázdný byt... a vzpomínka na jeho odjíždějící záda s tím proklatým znakem. 

Zlomilo mě to. Každý den jsem se strachem kontroloval Leviho životní funkce. Moje jediné spojení, které jsem s ním měl. A pak mi od něj přišel dopis... vlastně od něj a od Hanji. Asi dva měsíce po našem rozloučení mi napsal dopis... i když ten jeho obsahoval jen dvě věty, řeklo mi to více než stovky slov. 

Dopis od Hanji byl o dost obsáhlejší. Popisovala kruté boje  holý život i časté nepříjemné schovávání. Byli tam kvůli státnímu převratu jako hledaní uprchlíci a oběma jim často šlo o holý život. Hanji popisovala, že Levi chce osvobodit jednoho jejich starého přítele a pak se prostě vrátit, ale také vyjádřila obavy. 

/ Je mi to líto Erene, ale nevidím to v moc hezkých barvách, podle mě bude zázrak když se vrátíme za rok.../ stále jsme zíral na ta slova a litoval toho, že jsem ho nechal jít samotného. 

Nastěhoval jsem se zpátky k rodičům a náš byt nechal netknutý. Bolelo mě být s věcmi, které patřily jemu. Bolelo mě tam být bez něj. 

Rok uplynul... a pak  druhý. Žádný další dopis, ani zpráva nepřišly. 

Armin s Mikasou mi radili abych na Leviho zapomněl. Dokonce i město mi nabídlo anulaci našeho sňatku... ale já mu něco takového nemohl udělat.