Voják

Kapitola 10

" Kde je můj manžel?!" Zoufale jsem zopakoval otázku. 

Odpovědí mi bylo jen ticho. 

" Tak kurva kde?!" popadl jsem Armina za bundu a vytáhl ho na nohy. 

" Vzali ho s sebou jako rukojmí... Řekli, že se ti nic nestane, když půjde dobrovolně." 

" Odkdy na takovou hloupost přistupuje?!" Cítil jsem jak mě v očích pálily slzy ze zoufalství. " Odkdy jsme tak hloupí?" vjel jsem si rukou do vlasů. 

" Možná ho nepopraví... potřebují ho" zkusila mě uklidnit ta Sasha. 

" Oni ho chtějí popravit?!" vyskočil jsem na nohy. " Musíme okamžitě za nimi! Zachránit ho a vůbec!"

" Erene, musíš se uklidnit, nemáme na to lidi, ani vybavení. Je nás málo a silou nic nezmůžeme." snažil se mě uklidnit Armin. Nechápal jsem to. Levi je ve smrtelném nebezpečí, chtějí ho popravit! A on tu chce jen tak sedět? 

Nedokázal jsem tomu uvěřit. 

" Řekni mi prosím, že je to zlý sen." vrtěl jsme hlavou. Všichni na mě koukali jako na blázna. Přitom by měli plánovat Leviho záchranu. Vždyť alespoň to mu zdejší sakra dlužili!

" Proč tu jen tak sedíte a litujete se? Levi Vám šel pomoct hned jak uslyšel Vaše jména! Pět let... pět let jsme žili v klidu v luxusu, jaký si ani nedovedete představit. A on se toho vzdal, aby Vám pomohl. A Váš vděk?..." odmlčel jsme se a vzhlédl k nebi. " Váš vděk je, že ho necháte popravit." zašeptal jsem zlomeně. " Já to tak nenechám! I kdyby nás měli popravit spolu, budu tam. Ale nebudu žít s tím, že jsem neudělal vše pro jeho záchranu. " Vzal jsem si batoh a Leviho plášť. Měl na mě vyšité svoje jméno a alespoň jsem měl něco, co bylo jeho. 

" Vždyť ani nemáme koně! Není šance jak to stihnout." založil si Jean ruce na hrudi. 

" Vlastně... ta helikoptéra by nás měla uvézt." podrbal se Armin nervózně na zátylku. " Je tak?" podíval se na šéfa pro potvrzení. 

" Nu, je pravda, že napadli oni nás... máme právo bránit sebe i své občany." přikývl velitel. To to nemohl říct dřív?! Už tak jsme promarnili spousty času. 

" Tak je čas vyrazit." rozhodl jsem za ostatní. " Jdeme je zachránit." 

Celou cestu jsme jen doufal, že Levi stále žije. Musel jsem mu vynadat za to jeho přihloplý hrdinství. To on má zachraňovat mě z šílených situací, ne naopak! 

Jako tehdy... 

***

Šli jsme po nábřeží a dívali se do dáli. 

" Ale hned dvě křepelky... no to mám ale štěstí." zachechtal se nějaký zlodějíček a vytáhl nůž. Protočil jsem očima, protože mi zkazil pointu vtipu. 

" Vezmu si ho." mrknul jsme na Leviho. Ten pokrčil rameny a opřel se o zábradlí. Jenže jich bylo po okolí poschovávaných asi pět a překvapivě měli navrch. Když mě přitiskli k zemi a chtěli mi z obličeje udělat kaši, zasáhl Levi. Nevím jak je možné, že mu za celou dobu nikdo z nich nevěnoval ani pohled. Ale zmlátil je všechny tak říkajíc na jednu hromadu. 

" Dneska nemáš svůj den, hrdino." pomohl mi vstát a s jistou dávkou jízlivosti mi vyčetl, že jsem se hnal do něčeho tak hloupého. 

Ten večer jsme ho požádal o ruku. 

Vím, že mi několik slz uteklo z očí. Jenže já nemohl jinak. 

Všechno tady bylo obráceně. Já se bál o něj, ne naopak... to já byl ten, co zachraňuje a on ten, kdo se musí stát hrdinou dne. Nikdy takový nebyl. Ani nemusel. 

Možná to byla moje vina... to, že ho dostali mohla být moje vina. Bál se o mě a tak nebojoval naplno. Nechal se vyvést z míry. Co když jsme tu byl ten, co za všechno mohl?

Ne, takhle nad tím nemůžu přemýšlet! 

Před námi se formovaly hrady města. přistáli jsme na liduprázdných hradbách. Město pod námi bylo plné lidí. Vojáci, kteří by tu měli být na stráži byli pryč. Už nezbyl nikdo, kdo by stál na hradbách. 

Na jednom z náměstí jsem viděl popravčí pódium. I na tu dálku mě zamrazilo. Sešplhali jsme dolů a ztratili se v davu. 

Lidé si mezi sebou šuškali. 

" Co když jen lžou?"

" Myslíte, že opravdu chytili toho Leviho?" 

" Prý se jmenuje Ackerman... jako ten rozparovač." 

" Oba to jsou určitě zrádci." 

" Vsadím se, že bude křičet." 

Zděšeně jsem polkl. Jak jsme se blížili k popravišti, bylo mi stále hůř a hůř. 

" Erene... musíme být hodně opatrní, počkej, jak se vyvine situace a když to bude nezbytné, zasáhneme."  sykla mým směrem Mikasa. Armin mi šel po druhém boku a zuřivě přikyvoval. Já nakonec přikývl taky. 

Prozradit se v tuhle chvíli by byla chyba. 

U Popraviště šum zvolna utichal. Nahoru vystoupal ten blonďák, který předtím ve městě křičel... myslím, že Zeke. Za ním stál nějaký nabušenec, taky blondýn a vedle něj dlouhán s poděšeným výrazem. Za nimi stála tlupa vojáků.  

Vedli k popravě hned dva. Jeden byl blondýn bez ruky. A ten druhý... rozhodně byl malý a černovlasý, měl na sobě vojenskou uniformu se znakem křídel... jakmile jsem otočil okamžitě jsem poznal svého manžela. 

Zděšeně jsem sledoval, jak jim oběma podrazili nohy a donutili je tak kleknout. 

" Vážení občané...!" začal ten Zeke s podivně slizský tónem.