Voják

Kapitola 08

- Nejsem sám

Plížili jsme se temnými tunely beze světla se strachem, aby nás někdo neuslyšel, nebo nevytáhl. Měl jsme srdce až v kalhotách. Nejen, že brzy uvidím Leviho, ale taky jsme v životu nebezpečné situaci... 

Bože... proč nejde jen ta první část? 

Cestou se k nám mlčky připojil i ten Jean, co si sundal paruku z hlavy. 

" Vypadá, že na to skočili." šeptl k Hanji a plížil se spolu s námi. Takhle zblízka to byl idiot... 

Po setmění jsme vyjeli někam na venkov. 

" A kdo jste vy?" přeměřili si nás ostatní. " A kde jste celou dobu byli?" Jean si nás prohlížel pěkně naštvaným pohledem. 

" Levi nás poslal zpátky, u toho jsi snad byl! A najít Vás v tomhle zmatku, když nevíme, co se stalo je taky docela těžké." Sykl jsem podrážděně jeho směrem. 

" Tse... co tu vůbec chcete?"

" Jeane!" okřikla ho milá blondýnka. " Omlouváme se... je nás málo a všichni se bojíme." usmála se na mě. 

" Jsem Christa. Tohle je Ymir." ukázala na hnědovlásku, která si jí pevně držela u sebe. " Tohle je Nifa, Jeana znáte, Connie a Sasha... Hanji asi taky znáte. Jak se jmenujete Vy?"

" Jsem Armin. Tohle je Mikasa a tady tohle je Eren...Přišli jsme Vám pomoci." 

Kočár se kodrcal ve tmě. Světla města byla daleko, kolem nás byly jen stěny a stromy. Jeli jsme někam do odlehlé oblasti. 

Uprostřed lesů jsem konečně zastavili u velkého statku. Ostatní vyložili zásoby a Hanji nás provedla po statku.

" Armine, budeš spát s Jeanem, Mikaso, Christa s Ymir si tě vezou k sobě... Erene, předpokládám, že ty budeš u Leviho." Ukázala na dveře na konci chodby. " Jděte pomoct se zásobami." vyslala nás napřed. 

Přidali jsme se k jednotce skoro automaticky. Celou dobu jsme přemýšlel nad tím jaké bude naše opětovné setkání s Levim... jestli bude rád, nebo se bude zlobit? Idealizuju si to moc, když si představuju, jak mě obejme přede všemi? 

" Dávej pozor ty blbe!" vrazili jsme do sebe omylem s Jeanem, který pohledem svlékal Mikasu. 

" O co ti jde?!" zavrčel jsem na něj. 

" O nic, prostě mi bráníš ve výhledu." 

" Debil jako ty oči k ničemu nepotřebuje!" a už jsme se prali. Nebýt Mikasi skončilo by to zle, nakonec to byla ona, kdo nás roztrhla. 

" Nejdřív doděláme práci, pak se můžete porvat." mluvila bez emocí jako na každé misi. V tomhle si s Levim byli neuvěřitelně podobní. 

Zabrblal jsem si něco o Jeanově neschopnosti abych si ulevil a složil těžký pytel v kuchyni. 

Z venku byl slyšet dusot kopyt. Zůstal jsem ohromeně zírat. Byl ještě hezčí než jsem si ho pamatoval. Ve světle měsíce vypadal jako anděl. Jeho černý kůň ho bezpečně vezl zpátky ke mě. 

Seskočil, odsedlal koně a odvedl ho do stáje... celou dobu jsem na něj dokázal jen zírat. měl na sobě tmavou kápi, ale pod ní stejnou vojenskou uniformu s jakou odjížděl. Nic se na něm za ty tři roky nezměnilo. Alespoň takhle zdálky ne. 

" Sasho vrať to jídlo." obešli ostatní hnědovlásku, co si do batohu chtěla schovat housku. Ona se zasmála. Chtěla z toho udělat vtip a vrátila vše, co si vzala. A že toho nebylo málo. 

" Sakra Sasho, jestli na to přijde kapitán přetrhne nás jako hady!" chytl se Connie za hlavu. 

Sasha se tvářila, že ona nic a Jean byl otrávený. Christa s Ymir se stranili, stejně jako Armin s Mikasou. 

V tom do kuchyně vstoupil Levi. beze slova přešel až k lavoru s vodou. Všichni utichli. Sledoval jsem jak si nabírá vodu a prostě pije. Na moment nesleduje své okolí a je v klidu. 

Pak se na nás otočil. Jako první viděl Mikasu s Arminem. Uviděl jsme drobnou vrásku od toho jak se zamračil. Prohlédl zbytek a pak se zastavil pohledem na mě. Netuším, co se mu honilo hlavou. 

Ale praštil se mnou o zeď. 

" Můžeš mi vysvětlit, co tady děláš?!" zavrčel temně. Mikasa mě chtěla bránit, ale Armin ji naštěstí zadržel. 

A ve mě se zhmotnilo víc emocí. Radost, protože byl v pořádku a v jeho očích byl vidět strach. Starost protože jeho oblečení bylo od krve a taky vztek. Tři roky mě nechal samotného a tohle je přivítání?!

" A můžeš mi ty vysvětlit odkdy se odchází na tři roky bůhvíkam?! Nepamatuju si, že by to bylo ve svatebním slibu!" 

" To nemyslíš vážně?! Řekl jsem ti jasně, že máš zůstat doma!"

" Nejsem tvůj podřízený! Jsem tvůj manžel!"

" Právě proto čekám, že když ti něco řeknu tak to uděláš!" jiné páry při hádkách křičí... my dva ne. Čím je Levi naštvanější tím hlas utlumuje a i když důraz rozhodně používá. Poslední slova jsem slyšel jen proto, že byl tak blízko. 

Všichni na nás zírali. 

" Umíš si představit jaký to bylo když jsi prostě odešel?!" 

" Umíš si představit v jakejch sračkách se tu topíme?!" 

" Jo, lecos jsme viděl. A taky proto jsme tu, pomůžeme."

" Ty pomůžeš leda sám sobě v tom dostat se odtud." Venku se zablýsklo. 

" Nehnu se od tebe, i kdybych nás měl k sobě připoutat." jeden druhému jsme se dívali do očí. Oba jsme to mysleli vážně. Oba jsme byli paličatí. 

" Fajn. Jeane, máš je na starost." odešel někam do nitra domu.

***

Ležel jsem v Leviho posteli s nosem zabořeným do jeho peřin a užíval si jeho vůni. Bylo tam něco, co prostě byl on. 

Když Levi vešel bylo už hodně pozdě a sám vypadal, že poslední dobou toho moc nenaspal. 

Políbil mě na přivítanou stejně jako to vždy dělal doma.

" Proč jsi tady?" pohladil mě po tváři. V jeho očích byl vidět strach, který o mě měl. Byl jsem asi jediný, kdo to u něho kdy mohl vidět. 

" Bál jsem se o tebe." přitáhl jsem si ho do náruče. " Nevěděl jsem jestli žiješ, nebo ne... a pak přišla ta nabídka jet sem... a vzít Vás nazpět... nemohl jsem to nechat nikomu jinému." 

" Vrátili bychom se." ohradil se, ale nechal mě ať se věnuju jeho krku. 

" Já vím... jen jsem chtěl, aby jsi v tom nebyl sám." rozepl jsme mu košili." Navíc... bez tebe je dlouhá doba i den... natož tři roky."