Zrozená fénixem

Zlaté oči

Flixi

Rodiče mi vysvětlili, co se stalo. Všem jsem nahnala hrůzu. Rouse a Amanda se mnou nechtějí mluvit. Bojí se mě, vím to. Protože to cítím uvnitř mě samotné. I já se bojí a jak hodně. Síly se mi vrátili, tak jsme se vrátili k nám domů. Dostala jsem domácí vězení dokud se poprvé neproměním. Teď jsem seděla na schodech v chodbě. Odtud jsem mohla poslouchat o čem se baví rodiče.

"Nemůžeme jen tak čekat. To čekání mě ničí."

"Mě taky Elizabeth." Mamka propukla v pláč. "Petře viděl si ty její záda? Tohle se nikdy nestalo. Modrý plamen?"

"Elizabeth, James nás varoval, že ona bude jiná.. Musíme přijmout že naše dcera je modrý fénix." Zatajila jsem dech. V knize, kterou jsem četla o naší historii se o modrém fénixovi nepsalo.

"Já vím Petře, ale je to naše dítě. Kdo jí bude učit s její mocí, když ani nevíme co bude umět. A moc dobře víme, že lovci chtějí každého fénixe a pokud se dozvědí o Flixi, bude ve velkém nebezpečí." Otec ji neodpověděl, asi ji vzal do náruče a utěšoval ji. Nedokázala jsem je už dál poslouchat. Zvedla jsem se a zamířila si to ven.

Moje mysl mě táhla jen na jedno jediné místo. Na moji oblíbenou pláž. Po chvilce jsem se i tam dostala. Sundala jsem si svoje boty a hodila je do písku. Opatrně jsem zabořila bosé chodidla do rozpáleného písku. Cítila jsem se opět jako pětiletá holčička. Všude okolo panovalo ticho a já si to nesmírně užívala. Na okamžik jsem si myslela,že ta záležitost s fénixi byl jen sen. Moc dobře jsem věděla, že o mě rodiče budou mít strach. V hloubi duše jsem se za to vinila, nechtěla jsem matku víc trápit, ale mít možnost na malý monet na vše zapomenout a být zase obyčejnou studentkou jsem si vzít nechtěla. Došla jsem až ke kraji, kde se už vlny dotýkali písku. Sedla jsem si a zadívala se do dálky. V hlavě jsem měla takový zmatek. Hlavní věcí, kterou jsem si chtěla vyjasnit, byla ta vize. Jestli to tomu tak říkat můžu. Při vzpomínce na toho muže jsem na zádech cítila jeho dotek. Slabé teplo. Měla jsem tendenci si sáhnout na záda, vytvářelo to ve mě pocit, jako kdybych měla opět křídla. slunce se třepetalo nad hladinou moře. Nevím jak bych popsala ty jeho oči. Zlatavé oči. Až teď jsem si uvědomovala, že jsem v nich viděla plamen. Byl to opravdu zvláštní muž.

O hodinu později jsem se vrátila zpět domů. Rouse i Amanda byli ve škole. Mamka se zrovna chystala jet s tátou do jejich práce. "Tady jsi Flixi. Musíme do práce s otcem,ale bude tě mít na starost tady Klér. Když se opět něco bude dít tak Klér nám dá hned vědět." Letmo mě políbila na čelo a odešla. Táta udělal to samé." Neboj až se vše uklidní a ty budeš po přeměně holky se zase rozmluví. Uvidíš." A na tváři se mu objevil slabý úsměv. Odešel za matkou.

Trávit sama v našem domě bylo mučení. Klér se věnovala své práci a Tadeáš měl volno dokud nebude muset přivést sestry. Procházela jsem se po našem domem duchem nepřítomná. Toužila jsem se vrátit zpět na útesy za tím mužem. Mohl by mi odpovědět na pár otázek. Ale teď trčím doma a sama. A až příjdou holky nebude to jiné. Rous se odebere k sobě a Amanda bude s Robem a nebo se zabere do knih. Přeběhl mi mráz po zádech, nesmím se poddávat smutným pocitům. Potřebuji sílu vše zvládnout. Vyšla jsem na zahradu, kde si hrála Magix. Ihned přiběhla a skočila mi do náruče. Radostně jsem ji podrbala za uchem. "Aspoň že s tebou nejsem sama." Pousmála jsem se na tu bílou kouli v mém náručí. Venku s Magix jsem trávila po zbytek dne. Házela jsem aporty, zkoušeli jsme povely a já se u toho smála.