,,Nenávidím tě ! Jak to děláš ? To v noci nespíš a přemýšlíš,jak mi zničit život ?"
Alex Malik - jeho nevlastní sestra ,kterou on z celého srdce nenávidí.
Zayn Malik - namyšlený fotbalista. Egoista a děvkař první třídy. Dámy,fronta začíná zde.
,,Kdy...
,,Zayn by to neudělal ! Nevěřím ti!" ,,Ne ? A co tohle,hmm?" Strčil mi přímo pod nos svůj mobil na kterém byly zprávy. Zprávy od Zayna. Bylo tam všechno...čas, doručeno, zobrazeno... Civěla jsem na chat mezi Zaynem a Niallem. Slzy mi tekly proudem a rozmáčely mou černou řasenku. ,,Zayn tě jenom využil,aby si mohl užít a to,že tě u toho naprosto královsky zesměšnil a udělal z tebe děvku,což už jsi, je jenom takový malý bonus navíc." Popleskal mě po mokré tváři a s vítězoslavným úsměvem vyšel ven. Můj pohled padl na skleničku přede mnou. Ten hajzl zabouchl dveře a moje chování vzalo za své. Hned jak za sebou zavřel,roztříštilo se o dveře sklo a ozval se můj hysterický křik. Zaječela jsem na zavřené dveře a svezla se po nich. Nezajímaly mě střepy pode mnou. Prostě jsem se skácela k zemi a hystericky se rozbrečela.Prsty jsem měla křečovitě sevřené ve vlasech. ,,Jak mi to mohl udělat !!? Ten hajzl !!! Jak já ho nenávidím!!!" Řvala jsem do prázdného domu a proklínala Zayna. Připadám si jako blázen. Sedím na studené podlaze ve střepech a můj ,,make-up" vypadá,jako líčení postavy z hororu. Mám chuť udělat ubohost,ale chuť se mu pomstít je větší. Od minule jsem se poučila ze slov jedné starší sestřičky v nemocnici,která byla až moc vnímavá a neskočila na stejnou lež,jako doktor,který mě přijímal. Sedávala u mě a mluvila se mnou. Pamatuju si,co mi řekla. ,,Nikdo ti nestojí za to,aby ses kvůli němu zabila. Nikdo na světě ti za to nestojí ! Je jedno,jak moc se cítíš být ublížená. Je důležité vstát a postavit se k tomu čelem a k těm,co ti ubližují zády. Jenom bůh může rozhodnout o tom,kdy bude náš konec. Ty a ani nikdo jiný na to nemáš právo." Tenkrát mi to přišlo jako kecy. Přišlo mi,že se nějaká stará babka potřebuje vypovídat a sdělit mi veškerá moudra světa. Když o tom teď přemýšlím,tak uznávám,že na tom možná něco je,ale ona a ani nikdo jiný mě nemůže soudit ! Nikdo neví,jak se cítím,jak mi je... Proč by se v mém příběhu měli šťourat lidé,kteří případy jako jsem já,viděli tam maximálně z učebnice ? Žádný psycholog se nemůže vcítit do mé situace... Ano..mohla bych se teď vzít a zabít se,ale co lidé,kteří mi dali domov a ujali se mě ? Nemůžu se znovu zachovat,jako sobec,když vím,jak moc by jim to ublížilo. Pohledem jsem střelila na hodiny v obýváku. Půl jedné. Fajn...to znamená,že Zayn končí asi za hodinu. Zvedla jsem se z podlahy a rychlou chůzi,která se spíš podobala běhu,jsem doběhla do svého pokoje a popadla tašku a mobil. Vytočila jsem číslo Anne a dala to nahlas,přičemž jsem do tašky ze vzteku házela svoje věci. ,,Volaný účastník právě hovoří. Zkuste to prosím později." Ozval se protivný hlas nějaké ženské. V afektu jsem hodila mobilem na postel a dál zuřivě házela oblečení a ostatní věci do tašky. Po pár minutách se mým pokojem rozezněl můj vyzváněcí tón. Natáhla jsem po mobilu,na kterém svítila fotka Anne. Uklidnila jsem jakžtakž svůj dech a snažila se,aby nic nepoznala. ,,Ahoj,zlatíčko,děje se něco ?" Zhluboka jsem se nadechla a snažila se zase nerozbrečet. ,,No vlastně ano. Anne,myslíš,že bych teď pár dní mohla zůstat u kamarádky ?" ,,Cože?! Proč? Co se stalo,Alex ?" ,,Nic...jen se mě ptala,jestli bych chvíli nemohla zůstat s ní. Ona má teď docela problémy a tak mě napadlo-" ,,Dobře,jen..slib mi,že do školy budeš chodit." ,,Jasně. Díky Anne." Zavěsila jsem a popadla tašku,ve které byla asi čtvrtina mé skříně. Seběhla jsem schody a u dveří přemýšlela,jestli uklidit ty střepy. Nakonec jsem se bez zájmu přešla s zabouchla za sebou.
Na zastávce jsem počkala na další autobus,protože jeden mi zrovna ujel. Jako kdyby to nestačilo,tak začalo pršet,což mi jenom přidalo na mojí depresivní náladě. U řidiče jsem si koupila jízdenku a černou mikinou s kapucí maskovala zarudlé oči od pláče. Kapky deště stékaly po sklech autobusu stejně,jako slzy po mé tváři. Ignorovala jsem zamilovaný pár,který se přímo přede mnou ocucával a nasadila si sluchátka. Nepotřebuju,aby mi celý svět připomínal Zayna. Zayn...jak mi to mohl udělat ? Muselo mu to být jasné,že to asi nevezmu úplně nejlíp. Proč mě chtěl jenom využít a odhodit,jako kus hadru ? Byly to všechno jenom kecy o tom,jak mu na mně záleží a přitom mi chtěl celou dobu ublížit ! Jak mohl něco takového udělat,po tom,co mě viděl s žiletkou v ruce ?! To mu bylo jedno,že bych si mohla ublížit ? Musím se sama sobě ironicky zasmát. Copak mu na tobě někdy záleželo ? Vzpamatuj se konečně ! Jak jsem mohla být tak pitomá a myslet si,že-že mě snad...miluje. Když jsme byli děti míval mě rád. Byli jsme nerozlučná dvojka a všude chodil se mnou. Sliboval mi,jak mě bude chránit a nikdy nebudu sama,protože on tady bude pro mě. Říkal,že chce být,jako jeho táta a starat se o svou holku,jako o princeznu. Já jsem podle něj byla ta princezna... Ale co jsi čekala ? Byli jste děti ! Od té doby,co si ti umřeli rodiče,dělá,že tě nezná. Cos jako čekala ? Že to bude,jako když jste byli děti ? Hah...kdy už přestaneš být tak naivní !?
Ani jsem nepostřehla,že autobus zastavil na poslední zastávce. Vystoupila jsem a v dešti kráčela ulicemi na kraji Londýna. Poznávám zdejší domy a hlavně ten jeden,do kterého jsem byla rozhodnutá už nikdy nevkročit. Promrzlá a mokrá jsem roztřesenou rukou zmáčkla zvonek. Pohledem jsem zkoumala svoje boty,a tak mi unikl překvapený pohled majitele domu. Zvedla jsem uslzený pohled na osobu,která si mě nevěřícně prohlížela,jako by snad viděla ducha. ,,Ahoj,Alex ?"
