Charlotta: Princezna bojovnice

Kde to jsme?

Probudilo mě světlo a taky příšerná bolest hlavy. Snažila jsem se otevřít oči a musela jsem několikrát zamrkat než se mi podařilo alespoň trochu zaostřit. Ležela jsem na mechu, kolem mě byly všude okolo samé stromy a keře. Vypadá to, že jsem se ocitla v nějakém lese. A přesně v ten moment kdy jsem skončila s obhlížením okolí mi došlo jak jsem se tady vlastně ocitla. Vždyť jsem spadla do rokle! Byla jsem s Oliverem v jeskyni a pak začalo to zemětřesení. Pamatuju si, že se mi pod nohou ulomil kus hrany propasti a já padala dolů. Poslední na co si vzpomínám je dlouhý pád a tma. Jenže jakto, že pořád žiju? Že by se mi to jen zdálo? Pohled na mé potrhané a špinavé šaty mi to vyvracel. Problém je teď v tom, že nemám ani tušení, kde to sakra jsem. Slunce už bylo vysoko na nebi, takže bude tak poledne, bohužel vůbec nic mi tady nebylo povědomé. Buď je to část lesa, kterou jsem nějakým způsobem při prozkoumávání přehlédla, nebo jsem někde jinde. Jenže to není možné. Nebo je? Jsem zmatená a hlavně ztracená. Pomalu jsem se zvedla ze země a rozhodla jsem se, že se trochu porozhlédnu po okolí. Vydala jsem se nejdříve na sever a nějakou chvíli jsem se proplétala mezi stromy a keři, než jsem nakonec došla ke vchodu do jeskyně, která vypadala úplně stejně jako ta naše „magická". Zrovna jsem se chystala vstoupit dovnitř, když zevnitř vycházela nějaká postava. Až když dorazila ke mně blíž se mi podařilo rozeznat o koho se jedná. To snad musí být zlý sen! Potácel se, nejspíš se před chvílí také probral a stejně jako já byl pořád ještě lehce dezorientovaný. Byl taky dost potlučený, ale jinak vypadal až moc živě a taky až moc reálně, nato aby se mi to zdálo. Jestli jsem tedy po pádu umřela a on je tady se mnou, musí tohle být dozajista peklo. Jestli jen blouzním a tohle je jen sen, tak to pak musí být spíše noční můra. Jenže jestli je tohle skutečnost a já se opravdu dostala na jiné místo daleko od všech a od všeho a on je tady i přesto se mnou...pak bych byla radši mrtvá nebo prokletá věčným spánkem. Znovu jsem k němu zvedla zrak a mé oči se střetly s těmi jeho. Nevím jak dlouho už ví, že jsem tady taky, ani co se mu teď honí hlavou...možná to stejné co mi...ale jedno vím jistě, ta zloba co se odrážela v jeho očích se stejně tak odrážela i v těch mých. Nevěděla jsem co říct, vlastně jsem s ním ani mluvit nechtěla a tak jsme tam jen několik minut stály a zíraly na sebe. 

„Máš tušení co se to stalo, nebo kde to jsme?" prolomil nakonec ticho jako první. 

„No...napadá mě jen jedna možnost, pro to co se nám stalo...ta jeskyně, babička nám vždycky vyprávěla, že je magická, že plní lidem jejich přání. Pamatuju si, že jsem to v dětství zkoušela ale nic se nestalo a tak jsem si myslela, že nefunguje...jenže teď...," vysypala jsem ze sebe. 

Jiné vysvětlení mě v tuhle chvíli ani nenapadalo. Sama jsem tomu nechtěla věřit a dle výrazu v Oliverově tváři mi bylo jasné, že ani on tomu za mák nevěří. Jenže jak jinak bychom se tady dostali a jak jinak bych přežila ten pád. 

„Takže ty sis přála být uprostřed nějakého lesa a jeskyně ti to vyplnila, chápu to správně?" prohrábl si Oliver vlasy a ztěžka si povzdychl. 

„Ne tak docela, nepřála jsem si být uprostřed lesa, vlastně jsem si ani nepřála být někde jinde," zakroutila jsem hlavou. 

„Tak co sis teda přála?" pozvedl na mě obočí v otázce. Jenže mi se na ni nechtělo odpovídat. Bylo to moje přání a všechno se to stalo jen kvůli němu. Při té vzpomínce mě zaplavila nová vlna vzteku. 

„Jakto, že jsi tady vůbec taky? Já spadla z propasti, ale ty jsi byl od ní dostatečně daleko!" zamračila jsem se na něj. Co mě ale překvapilo byl pohled, který na mě Oliver upřel. Troufla bych si říct, že byl snad zahanbený, jenže proč?! 

„Já totiž...já skočil za tebou," pronesl to tak potichu, že jsem měla co dělat abych to slyšela. Tohle už bylo nad moje chápání, proč by to proboha dělal. Oliver vypadal, že je překvapený sám ze sebe, nejspíš taky vůbec netušil proč to vlastně udělal. Bůhví co se mu v tu chvíli honilo hlavou. 

„Musíme zjistit kde to jsme a já tě pak odvedu zpátky domů," řekl už o něco hlasitěji a na důkaz svých slov se rozešel pryč od jeskyně. 

„S tím prvním souhlasím, ale domů už se nikdy nevrátím!" odsekla jsem mu a sama jsem se vydala na opačnou stranu než on. 

„Kam si myslíš, že jdeš?" vyštěkl na mě Oliver. 

„Bude rychlejší i efektivnější když se rozdělíme," vysvětlila jsem mu klidně. 

„Nemůžu tě pustit samotnou," odmítal. 

„Nejsi moje chůva, nemusíš mě hlídat na každém kroku, navíc se o sebe dokážu postarat sama," snažila jsem se znít co nejvíc klidně ale z očí mi přímo šlehaly blesky. Neskutečným způsobem mě dokázal vytáčet.