Charlotta: Princezna bojovnice

Námluvy den druhý 1/2

Dnešní den začínají princové soutěžit o mou ruku. V tuto chvíli jsou již určitě všichni nachystaní v bojových uniformách a s velmi ostrým mečem u pasu. Svůj plán vzít budoucnost do vlastních rukou jsem započala již včera, kdy jsem na plese začala předstírat nevolnost. Omluvila jsem se otci i ostatním, že se necítím dobře a odešla jsem do svých komnat. Dnes ráno, když pro mě přišel Harry jsem předstírala, že mi stále není nejlépe a že se tedy prvního klání osobně nezúčastním a jmenování prvních tří vítězů tedy přenechám otci. Teď byl nejvyšší čas na druhou část plánu. Přešla jsem tedy do nejzadnější části mého velkého šatníku a odhrnula jsem šaty stranou, následně otevřela tajné dvířka schované za nimi. Svlékla jsem si šaty a nejdříve jsem z tajného úkrytu vytáhla obvaz, který jsem kdysi nenápadně sebrala u našeho královského lékaře. Obvázala jsem si s ním svá ňadra aby byla co nejméně nápadná. Pak jsem si oblékla hnědé kožené kalhoty, bílou volnou košili a hnědou koženou, korzetovou vestu. Obula jsem si tmavě hnědé pevné boty a své vlasy jsem schovala pod oříškový čepec, který jsem si nasadila na hlavu. Jako poslední jsem si přes obličej uvázala šátek tak, aby mi byly vidět jen oči. Byla jsem se svým převlekem spokojená, teď už se jen nenápadně dostat mezi prince. Ještě jsem si do pochvy u pasu zastrčila svůj speciálně zdobený meč. Dveřmi jsem ze svého pokoje vyjít nemohla, všude hlídali stráže a já bych byla hned prozrazena. Musela jsem tedy použít okno, tak jako již tolikrát. Otevřela jsem tedy okno a vylezla na střechu pod ním, opatrně jsem pokračovala k jejímu okraji a tam jsem se spustila na výstupek po kterém jsem se dostala k poslednímu z výstupku, ze kterého jsem seskočila dolů. Rozhlížela jsem se neustále kolem sebe, jestli není poblíž nikdo kdo by mě mohl vidět. Jen jako zázrakem jsem se nepozorovaně dostala mezi ostatní prince a spolu s nimi jsem čekala než klání započne. Jako prvního jsem si kousek ode mne všimla Jaye, už jsem na něj chtěla zamávat, když jsem si uvědomila, že teď tady vlastně nejsem jako princezna Charlotte, ale jako jeden z nich. O kousek dál pak stál princ Oliver a povýšenecky se usmíval. Myslí si, že je nejlepší a že má vítězství jisté, jenže to se ještě neutkal se mnou. Harry mě učil zacházet s mečem tajně už od malička a každým rokem a tréninkem jsem se víc a víc zlepšovala až jsem nakonec v mých patnácti dokázala porazit jednoho z našich nejlepších strážných. Z mých vzpomínek mě vytrhl hlas mého otce a současného krále Palmarolu, který nás nabádal ať zaujmeme svá místa a že klání brzy začne. Boj měl probíhat tak, že se spolu utkají všichni princové navzájem, vždy dva proti sobě. Poražený pak odchází stranou. Posledních čtyřicet princů z šedesáti zúčastněných pak postupuje do dalšího kola, prvním třem vítězům z nich se pak připisují body. Postavila jsem se tedy čelem k princi po mé pravici a tasila svůj meč. Teď už jsme jen čekali než otec klání zahájí. 

„Nechť první den klání započne," pronesl hlubokým hlasem a já rychle provedla svůj první útok. 

Princ stojící naproti mně nebyl moc zkušený bojovník a proto jsem to s ním měla velice jednoduché. Několikrát jsem musela útoky ostatních princů vykrývat, ale i tak jsem měla vždy jasně navrch. Už jsme zbyli jen poslední čtyři a Jay zrovna bojoval s Oliverem. Ten byl co se týče boje velmi surový a chudák Jay měl co dělat aby se vyhýbal jeho ranám a nedošel přitom k újmě. Nakonec stejně ale Oliver nad Jayem vyhrál a zůstali už jsme tam jen sami dva. Oliver si mě nejdříve nějakou chvíli podezřele prohlížel, ale nakonec začal konečně útočit. Ačkoliv v tom byl opravdu dobrý, jeho kroky byly naprosto předvídatelné a tak i přesto, že to nebylo tak jednoduché jako u ostatních princů, jsem nad ním vyhrála. A věřte mi, že za ten výraz v jeho tváři to vážně stálo. Nejdříve byl opravdu překvapený a nejspíš si stále neuvědomoval, že právě prohrál, nakonec jeho obličej nabral rudý odstín, teď už přímo zuřil a mi došlo, že pokud velmi rychle nezmizím, tak si to se mnou ještě dnes vyřídí. Proto jsem se ihned po vyhlášení a gratulaci vítězům vytratila zpět do svých komnat. Tam jsem se rychle převlékla zpět do svých denních šatů a to co jsem měla na bojišti na sobě, jsem znovu bezpečně uložila za tajná dvířka v šatníku. Stihla jsem to jen o vlásek, když na mé dveře zaklepal Harry. 

„Otec se ptá, zda se cítíte lépe. Byl by rád, kdyby jste se zúčastnila společné večeře s ním a princi," usmál se na mě. 

„Vyřiď otci, že se na večeři dostavím," oplatila jsem mu úsměv, který jsem ale ihned po jeho odchodu vyměnila za sklíčený výraz. Co když mě některý z princů tam venku poznal? Co když mě poznal princ Oliver? Díval se na mě tak zvláštně jakoby věděl, že jsem to já. Panebože jak se mu mám teď podívat do očí. Tohle je můj konec.