Charlotta: Princezna bojovnice

Pocit viny

První z nich na mě rozzuřeně zaútočil a já se snažili veškeré jeho rány vykrýt. Zároveň jsem si periferně kontrolovala i toho druhého, který stál jen mlčky opodál a nejspíše čekal na vhodnou příležitost. Nakonec už to ale přeci jen nevydržel a i beze zbraně se po mě vrhnul, přičemž jsem ho já tupou stranou meče několikrát udeřila až se svalil k zemi. Z úst mu stékal pramínek krve a zítra bude mít na obličeji nejspíš několik modřin, ale alespoň jeden z nich byl teď momentálně ze hry. Proto jsem se začala znovu soustředit na boj se druhým z nich, dokonce už se i zdálo, že začínám mít navrch, jenže se pak stalo něco co jsem nečekala. Zezadu mě za paže chytili něčí obrovské ruce, které měli několikanásobně větší sílu, než stisk druhého strážného. Ruku ve které jsem dosud třímala meč mi stiskl a vykroutil takovým způsobem až jsem byla nucena zbraň upustit na zem. Měla jsem si dávat větší pozor, jenže kdo mohl tušit, že se tady nepotulovali strážní dva ale tři. První z nich, který se mnou bojoval, přistoupil až ke mně a vší silou mě z levé strany udeřil do tváře. 

„To abys příště věděla kde je tvoje místo," zasyčel na mě a já na něj místo odpovědi znechuceně plivla. Zato jsem si samozřejmě vysloužila další ránu, tentokrát z pravé strany. 

„Ty malá mrcho," zařval ten první. Snažila jsem se tomu, který mě po celou dobu držel vykroutit, ale byl na mě až moc silný a já už byla unavená. 

Nakonec už toho nejspíš měli všichni tři akorát dost, jelikož mě onen strážný vzal a vší silou mnou mrštil k zemi. Při pádu jsem se nešťastně udeřila do hlavy o zeď domu, což způsobilo mou menší dezorientaci. Zamotala se mi hlava a před očima jsem měla jen mžitky. Bolelo mě celé tělo, z boje jsem měla dokonce několik menších řezných ran. Jen matně jsem vnímala, že se ke mně všichni tři pomalu přibližují, snad si do mě některý z nich i kopnul, jeden na mě i plivnul. To všechno jsem vnímala jako z dálky. Pořád jsem viděla rozmazaně, ale i tak jsem si všimla, že najednou už u mě nestojí ani jeden z nich, naopak, všichni se teď zaměřili na nový cíl, kterým byla postava nalevo ode mne. 

„Okamžitě ji nechte na pokoji" zakřičela ona šmouha. 

Ten hlas mi byl velmi povědomý a zněl velice rozzuřeně i já jsem z něj měla strach. Pak už jsem slyšela jen cinkání ostří a zuřivé výkřiky v zápalu boje, až najednou všechno utichlo. Pak už bylo slyšet jen občasné houkání sovy a taky tiché opatrné kroky vedoucí mým směrem. Stále jsem ležela na zemi, nebyla jsem schopná vstát, cítila jsem se tak slabá a všechno mě bolelo. 

„Už jsi v bezpečí, teď už ti nikdo neublíží," ten hlas byl konejšivý, tak tiše na mě promlouval a já si uvědomila, že už vím komu ten hlas patří. Že patří osobě, která mě sem přivedla, osobě, která mě většinou jenom dostávala do potíží a ne z nich. A byla jsem nesmírně ráda, že se tady zrovna tahle osoba objevila. Poslední co jsem zaznamenala než jsem upadla do sladkého bezvědomí byly dvě silné ruce zvedající mě do náručí.

*

Probudili mě sluneční paprsky, které mi svítili do očí. Pomalu jsem otevřela oči a snažila jsem se rozkoukat po místnosti ve které jsem se nacházela. Byl to jen menší pokoj, ale docela útulně zařízený. Ležela jsem na měkoučké posteli naproti které bylo jedno menší okno. Vedle postele byl malý noční stolek a v rohu místnosti se nacházelo velmi staré zrcadlo. 

„Tak už jsi vzhůru, spala jsi strašně dlouho," ozval se hlas po mé levici, kam jsem ihned natočila hlavu. Na kraji postele seděla Donna. Měla unavené oči, nejspíš toho moc nenaspala. Pár pramenů tmavých kudrnatých vlasů ji vypadávalo zpod šátku na hlavě a podle několika šedin, bylo patrné, že tahle žena už toho hodně prožila. Na sobě měla bílou volnou halenu a dlouhou modro-šedou sukni. Okolo pasu měla uvázanou zástěru, která už by potřebovala vyprat. V obličeji se jí zračila starost. 

„Měli jsme o tebe strach děvče, hlavně ten tvůj kamarád, celou noc se od tebe nehnul ani na krok, musela jsem ho vyhánět aby si šel alespoň na chvíli odpočinout," pokyvovala hlavou a na rtech vykouzlila lehký úsměv.

„Tohle býval pokoj naší dcery než utekla za láskou do sousedního království," porozhlédla se smutně po místnosti a pak svůj pohled opět přesunula na mě. Chtěla jsem se posadit abych na Donnu lépe viděla a až teprve tehdy jsem si všimla, že na sobě mám jen tu lehkou košilku, kterou jsem nosila pod šaty. Donna si nejspíše všimla mého zaraženého pohledu. 

„Svlékala jsem tě já, nemusíš se bát a teď by jsi měla ještě odpočívat," vysvětlila hned a pak už jen vstala a sama se vydala pryč z místnosti. 

Celé tělo mě bolelo, ale i tak jsem opatrně vstala z postele a přešla k zrcadlu abych obhlédla škody, které na mě ti tři včera napáchali. Na ramenech jsem měla několik menších řezných ran, které už ale byly vyčištěné, ty větší mi pak Donna obvázala. Tělo mi pak zdobilo i několik tmavých modřin snad všech velikostí. Nakonec jsem pohled stočila ke svému obličeji, který krom natrženého rtu skončil bez újmy. Dveře zamnou se se zavrzáním otevřeli a dovnitř potichu vstoupil Oliver. Ihned jak si mě všiml ustal v pohybu a celý jakoby zkameněl. Neměla jsem ani tušení co říct nebo udělat a tak jsem jen stála na místě a skrz zrcadlo na něj dál hleděla. On se mezitím pomalu rozešel mým směrem až stál těsně zamnou. Byl tak blízko, že jsem mohla cítit teplo jeho těla i jeho dech. Po chvíli zvedl hlavu a naše pohledy se střetly v odrazu zrcadla. Chtěla jsem mu poděkovat, chtěla jsem mu říct, že se tím nemusí trápit, protože mi bylo jasné, že to tak bylo, ale stačila jsem se jen nadechnout než mě Oliver utnul zavrtěním hlavy. Nechtěl o tom mluvit a já to chápala. A tak jsme tam dál stáli beze slov a hleděli na sebe. Oliver pak přesunul svůj zrak níž a celý se napjal když se zaměřil na veškeré rány na mém těle. S každou další modřinou, s každou další řeznou ranou se tvářil víc a víc naštvaně. Nakonec zvedl ruku a několika ran se lehce dotkl, netlačil na ně, jen po nich lehounce přejel rukou. Dotýkal se mě s takovou opatrností jakoby se snad bál že bych se snad mohla rozpadnout. Pak svůj pohled znovu zvedl k tomu mému, ve tváři se mu pořád zračil ten naštvaný výraz a mi bylo jasné co bude teď následovat. Chtěl si to vyčítat, chtěl se mi omlouvat a svalovat vinu na sebe. Přece jen byli to i jeho strážní. Vyčítal si, že tomuhle nikdy nevěnoval pozornost, že nikdy nevěnoval pozornost svým poddaným a já to teď kvůli tomu odskákala. Jenže to tak nebylo. Nemohl za to jací byli ti muži lidé, nemohl zato, že to byli jen hrubiáni, kteří si neumí vážit ženy. Nemohl ani za to, že jsem se tam připletla a že jsem chtěla Sarah pomoct. A tak jsem to teď ani nehodlala poslouchat. Nedovolila jsem mu se ani nadechnout k tomu proslovu, když jsem na něho tentokrát já zavrtěla hlavou a položila ruku na tu jeho, kterou měl ještě stále na mém ramenu. A tak jsme na sebe dál zírali v zrcadle, kdy jsme spolu mlčky vedli tichý oční rozhovor. Nemuseli jsme ani jeden nic říkat, oba jsme věděli, co chce ten druhý říct a to stačilo. Nebylo třeba zbytečných slov. To ticho nakonec přerušil Oliver když se rozešel směrem k posteli. Tam sebral z nočního stolku mast, kterou tam nechala Donna a vrátil se i s ní zpět ke mně. Znovu se postavil za mě a bez jediného slova si nabral trochu té masti do ruky a začal mi ji opatrně roztírat na jednu ránu za druhou. Ten Oliver co se o mě ten den staral, ten Oliver který mě v ten večer zachránil, byl rozhodně někdo jiný než ten koho jsem poznala u nás na zámku. A já se jen modlila, aby se ten starý Oliver nevrátil.