Charlotta: Princezna bojovnice

Nový život?

Nakonec svolil a rozešli jsme se každý jiným směrem, zatímco Oliver šel na východ, já se vydala na jih. Nevím jestli uběhlo jen několik minut nebo už možná i hodina, když jsem došla k menšímu vodopádu. Celý byl prorostlý mechem a další zelení a voda tak čirá, že se v ní krásně odrážel můj obraz. Měla bych hledat dál, jenže už jsem byla dost unavená a navíc jsem byla pořád špinavá z toho pádu. Navíc Oliverovi nebude vadit když na mě bude čekat o něco déle. Usmála jsem se sama pro sebe a rozběhla jsem se do té zářivé vody. Byla trochu studenější než jsem čekala, ale to mi vůbec nevadilo. Vody tam bylo jen pod kolena a tak jsem pomalu došla až pod samotný vodopád. Tam jsem na sebe nechala dopadat proudy vody a smývala ze sebe veškerou špínu i vztek. Bylo to tak uklidňující a já alespoň na chvíli přestala myslet na všechny starosti. Nadzvedla jsem nohu a podepřela jsem si ji o menší výstupek tak abych si mohla odtrhnout větší kus ze spodní části šatů. Šlo to bez meče těžce ale nakonec se mi to povedlo. Byly už stejně potrhané a akorát mi to vadilo při chůzi. Když jsem skončila s očistou vydala jsem se zase zpátky na průzkumnou cestu. Slunce svítilo a horké paprsky si ke mně mezi stromy našly cestu, takže jsem byla i poměrně brzy suchá. Ani jsem se nenadála a stála jsem na prašné cestě na konci lesa. Hned za ním se nacházela menší vesnice, kterou zastiňoval obrovský zámek na kopci za ní. Vystoupila jsem ještě o kousek dopředu a došla k prvnímu z domků, které zde stály. Jednoduché malé hliněné domky s taškovou střechou a malou zahrádkou, stály jeden vedle druhého. Udivilo mě, že jsem ještě nezahlédla ani jednoho vesničana a tak jsem se chtěla vydat na průzkum dál do vesnice. V pohybu mě ale zastavila ruka na mém rameni.

„Neuděláš už ani krok! Tam jít nemůžeš, musíme se okamžitě vrátit zpátky k vám na zámek," pronesl za mnou Oliver tónem, kterému se neodporuje. Jenže já z něho nikdy neměla strach a tak jsem se k němu jen otočila čelem. 

„A proč bych nemohla? Nikdo mě tady nezná, kdybych chtěla mohla bych tady klidně zůstat žít mezi vesničany," prohodila jsem jen tak, jenže když se mi má slova uležela v hlavě, byl to přímo geniální nápad, bylo to přesně to co jsem chtěla, splynout s okolím a nemuset se přitom přetvařovat. 

„V těchhle šatech budeš určitě nenápadná. Ale teď vážně nemůžeme tady zůstat," naléhal dál Oliver. 

„Tak mi vysvětli proč?" nedala jsem se zase já. Nato si on jen povzdechl.

„Já už totiž vím kde jsme, tohle je království mého otce a můj domov," dodal nakonec. Nevypadal dvakrát nadšeně, že se ocitl zrovna doma a mi to bylo upřímně jedno.

„A teď když už víš proč se můžeš konečně pohnout a vrátit se se mnou zpátky," zamračil se a aniž by se na mě podíval se rozešel zpátky do lesa. 

Nechtěla jsem se vrátit, už nikdy se domů nevrátím, ale v jedné věci měl pravdu, v těch šatech bych tam byla jako pěst na oko a tak jsem neváhala ani vteřinu a ze šňůry u domku po mé pravici jsem spěšně posbírala nějaké oblečení a rozběhla jsem se za Oliverem do hlouby lesa. Když jsem došla zpátky před jeskyni, Oliver už tam seděl a čekal na mě. 

Ihned jak si všiml věcí v mých rukou se na mě zamračil. „Na co to máš?"

„Ty se můžeš klidně vrátit zpátky, můžeš se klidně vrátit rovnou domů, já ale zůstávám! Nikdo mě tady nezná, tady můžu být svobodná," podívala jsem se mu odhodlaně do očí a vysypala na něj to k čemu jsem se rozhodla během cesty. 

„Jenže to nejde!" vykřikl na mě. 

„Ale jde! Je mi jedno co chceš ty, ale já zůstávám tady!" nedala jsem se.

„Já se bez tebe nemůžu vrátit! Ani tam ani tady!" zavrčel.

„To už je ale tvůj boj...a nebo se tam můžeš vrátit v přestrojení se mnou," kývla jsem rameny a hodila jsem po něm kusy oblečení, které jsem vzala i pro něj. Ani nevím proč jsem to udělala. 

„Takže buď zůstaneš tady, nebo se přidáš ke mně, rozhodnutí je na tobě," pronesla jsem k němu, načež jsem se otočila a vydala jsem se směrem k vodopádu kde jsem se hodlala převléknout.