Charlotta: Princezna bojovnice

Prozrazení

Další dny probíhaly obdobně. Následovalo několik dalších disciplín, většinu z nich jsem znovu vyhrála, ovšem Oliver mi velmi rychle šlapal na paty a tak není divu, že několik z nich skončilo remízou. Snažila jsem se mu od našeho posledního střetnutí co nejvíce vyhýbat, zvlášť když se začal vychloubat tím, že dopadne místní samozvanou hrdinku, která pomáhá vesničanům, což jsem byla samozřejmě já. Otec na mě...tedy vlastně na ní vypsal odměnu, nelíbilo se mu, že tím jak pomáhala vesničanům zesměšňovala nejen královské stráže, ale i samotného krále. Proto jsem potřebovala alespoň chvíli myslet na něco jiného a k tomu mi i dost napomohlo přátelství s Jayem. Padli jsme si do oka a navíc jsme si velmi rozuměli. On jediný chápal jak se cítím a že tohle celé je pro mě hrozně náročné a tak se mi to snažil alespoň trochu zpříjemnit. Chodili jsme na procházky, byli jsme se několikrát projet na koních, smáli jsme se spolu ostatním princům. A opravdu, já se díky němu cítila alespoň na chvíli šťastná. Alespoň na ty malé chvilky jsem zapomněla proč tady vlastně on i ostatní princové jsou a po dlouhé době jsem se upřímně od srdce smála. Jenže jak už to tak bývá takové chvíle netrvají věčně.

Jako každý podvečer jsem se i dnes rozhodla vydat porozhlédnout do vesnice. Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla. Pěkně vykrojená postava, všechno na svém místě jak má být. Dlouhé kaštanové vlasy a zelené, smaragdové oči, které lemovaly dlouhé řasy. Otec mi vždy říkal, že jsem krásu zdědila po mamince ale já nad tím jen vždy kroutila hlavou. Ona totiž byla mnohem, mnohem krásnější. Nasadila jsem si přes obličej šátek a přes okno jsem jako pokaždé vylezla ven ze své komnaty. Pomalu jsem se plížila zahradami ven a zrovna když jsem byla skoro venku, ozval se zamnou křik. 

„Stůj!!" nebyl to nikdo jiný než Oliver, který zamnou běžel s vytaseným mečem. Neměla jsem náladu ani čas se s ním znovu dohadovat jako posledně a tak jsem se rozběhla taky. Jenže bohužel je Oliver hodně rychlý, takže mi nezbylo nic jiného než se vyhoupnout na nejbližšího koně a pokusit se mu na něm ujet. Oliver ale neváhal a následoval mému počínání. Byl už těsně zamnou a mi bylo jasné, že bez boje z toho dneska nevyváznu. A tak abych už to měla co nejdříve za sebou jsem se zachytila nejbližší větve nade mnou, pevně jsem se jí držela, přičemž můj kůň pokračoval v cestě beze mě. Díky tomu, že byla poměrně tma si mě Oliver hned nevšiml. Přitáhla jsem se o něco výš a pokrčila jsem nohy. Ihned co byl Oliver na koni pode mnou jsem se větve pustila a v duchu se modlila abych dopadla tam kam potřebuju, což se naštěstí nakonec povedlo. Dopadla jsem přesně za Olivera a než se stihl vzpamatovat chytla jsem jej kolem pasu a spolu s ním jsem nás shodila z koně na tvrdou zem. Chvíli jsme se společně kutáleli až jsme nakonec zastavili jen kousek od sebe. Bolelo mě z toho pádu celé tělo, ale nemohla jsem se tím hned zaobírat, teď jsem měla co dělat se zvedajícím se Oliverem, který měl ve tváři velmi nasraný výraz. Kdyby uměl pohled zabíjet, byla bych už dávno rozporcovaná na kousky. Popadl ze země svůj meč a rozběhl se s ním směrem ke mně. Na poslední chvíli jsem se vzpamatovala a jen tak tak jsem se vyhnula ostří, které mi málem setlo hlavu. Rychle jsem tasila svůj meč a začala jsem se bránit. Oliver zuřil přímo soptil vzteky. Všechny jeho útoky byli brutální bez rozmyslu máchal mečem kolem sebe, jeho jediným cílem bylo mi ublížit. Měla jsem co dělat abych jeho útoky zvládala odrážet, přece jen jsem i tak pořád byla křehká dívka. Už mi pomalu docházeli síly a i on musel cítit že mé útoky polevili, jelikož se na mě zlomyslně ušklíbl. Tenhle výraz mu ale dlouho nevydržel, během pěti sekund se skácel v bezvědomí k zemi. Já na něj nejdříve zůstala jen nechápavě hledět, než mi došlo, že takhle složit se nemohl sám od sebe. A taky že ne, hned za ním totiž stál chlap jako hora, jeden z místních lupičů o kterých už ale nebylo dlouho slyšet. Přetáhl Olivera koncem svého meče po hlavě, tak jako jsem to udělala posledně v zámeckých zahradách já. Lupič se na mě úlisně usmál a začal se ke mně přibližovat, chtěla jsem utéct ale všimla jsem si, že kolem mě z každé strany, začali vycházet z poza křoví další a další lupiči. Bylo jich celkem asi osm a já byla vyčerpaná z předchozího souboje. Vůbec se mi nastalá situace nelíbila, jenže bez dalšího boje z ní nebylo úniku. Oliver ležel stále omráčený na zemi a možná to bylo i dobře. 

„Helemese kohopak to tady máme hoši, není to ta naše hrdinka z vesnice," zasmál se a pokývl hlavou směrem ke mně. „Myslím, že je nejvyšší čas dát jí konečně lekci," promluvil znovu k ostatním, kteří mu horlivě přikyvovali. 

Přehodila jsem si meč z jedné ruky do druhé a čekala odkud přijde první rána. A jak jsem předpokládala jako první zaútočil vazoun. Byl sice hodně silný, ale jeho údery byly kvůli jeho postavě dost těžkopádné, díky tomu jsem nemusela hned ze začátku používat tolik síly do úderů, což už se nedalo říct o něm. Postupně se do souboje přidali i další a já měla co dělat abych zvládla odrážet jejich meče a zároveň sama útočit. Pár se mi jich podařilo vyřídit ale i tak mi pořád zbývali čtyři. Periferně jsem si všimla, že se Oliver pomalu probouzí a já si v tu chvíli víc než kdykoliv jindy přála, aby se co nejrychleji vzpamatoval a byl zase při síle. Jenže mé přání se rozhodně nesplnilo, Oliver se sice probouzel, ale stále byl úplně dezorientovaný a nebyl ani schopný zvednout se ze země. Ten vazoun mu nejspíš musel dát pořádnou ránu do hlavy. Sáhla jsem si až na samotné dno abych ze sebe vydolovala ještě alespoň trochu síly a k tomu mi naštěstí pomohla i ta dávka adrenalinu v krvi. Už zbýval jen poslední a já už se opravdu bála, že se každou chvíli skácím k zemi stejně jako předtím Oliver, ale měla jsem obrovské štěstí a nejspíš při mně stály všichni svatí, protože se mi podařilo jej zneškodnit. Zhluboka jsem si oddychla a otočila jsem se směrem k Oliverovi, který už byl očividně probraný. Nechápala jsem ale pohled jakým mě sledoval. Oči vypoulené a pusa dokořán. Zíral na mě s obrovskou dávkou překvapení a údivu. Proč to tak je mi došlo hned po chvíli. 

„Charlotto?!" promluvil konečně, nebyla jsem si jistá jestli to byla otázka nebo konstatování, každopádně mi díky tomu došlo, že během souboje mi z obličeje spadl můj šátek, díky kterému jsem zůstávala v anonymitě. 

„Vy jste...ty jsi...," nevěděl co má říct a já vlastně taky ne. Tohle byl průšvih, byl to obrovský průšvih a taky můj konec. Kdyby se to dozvěděl kdokoliv jiný, ale zrovna Oliver, zrovna tenhle Oliver. 

Docházelo mi to, každou minutou kdy bylo ticho mi docházelo jak moc jsem v hajzlu. Nikdy jsem nebyla vulgární ale v téhle situaci mi to bylo jedno, protože já v hajzlu opravdu byla. 

„Olivere poslouchej mě, já ti to vysvětlím," přiblížila jsem se k němu. 

„No to mi teda vysvětlíš a pak hned zajdeme za tvým otcem!" vykročil i on směrem ke mně. 

„Ne prosím vyslechni mě...otec se to nesmí dozvědět! Nikdo se to nesmí dozvědět!" byla jsem zoufalá, tohle byla katastrofa. Oliver si mě chvíli prohlížel odshora dolů a pak znovu a znovu až se na jeho obličeji objevil velmi naštvaný výraz.

„Tak počkat!" zavrčel „to ty...to ty jsi ten neznámý princ co vyhrává všechny úkoly! No to snad...," teď už zuřil úplně, došlo mu, že to já jsem ho celou dobu porážela a rozhodně se mu to nelíbilo. 

„Buď si jistá, že to takhle nenechám.." 

„Olivere prosím, udělám cokoliv, ale žádám tě, neříkej o tom nikomu" skočila jsem mu do řeči, už jsem vážně nevěděla co mám dělat, věděla jsem že tak jako tak mě Oliver zničí, ale teď pro mě bylo to nejdůležitější aby se o tom nedozvěděl můj otec ani nikdo jiný. Oliver se na mě ještě chvíli mračil, nejspíš o tom všem přemýšlel. Nakonec se usmál a z toho úsměvu mi přejel mráz po zádech. Věděla jsem že je zle ještě předtím než vůbec promluvil. 

„Tak dobře, nikomu o tom neřeknu, ale mám podmínku!" ani jsem nečekala, že by to pro mě udělal jen z dobroty srdce a tak jsem čekala než bude pokračovat „tak zaprvé, přestaneš se vydávat za prince a soutěžit v klání," začal si určovat podmínky, já nato jen přikývla „a zadruhé se staneš mou ženou, ukončíš námluvy a vyhlásíš mě celkovým vítězem, pokud tohle všechno uděláš, tak ti slíbím, že nikomu o tomhle nic neřeknu," dokončil to. Nezmohla jsem se na nic jiného než jen na další přikývnutí, neměla jsem ani odvahu se mu podívat do očí. Teď už jsem byla opravdu úplně na dně.