Vzbudil mě zvuk varné konvice. Natáhl jsem na sebe tričko a tepláky. Podle čichu jsem poznal že taťka mi dělá na rozloučenou rumové koláčky. Pomalu se došourám do kuchyně a rozespale pozdravím. Ze zvědavosti kouknu na hodiny. Cože?? Je 11:05?? Když si otec mého pohledu všimne nahlas se rozesměje. Postaví na stůl hrnek čaje. Rychle spořádám pár koláčků, vyklopím do sebe čaj a běžím do pokoje. Po cestě se ještě stavím v koupelně. Na rychlo si vyčistím zuby a pročešu své bílé vlasy. To je pozůstatek po té nehodě se sférami. Sféra vzduchu vybuchla první a asi podle toho se mi obarvili vlasy. Musím přiznat že mi to nevadí. V pokoji na sebe navléknu oblečení co jsem si připravil. Do kapsi strčím peněženku společně se sluchátky. Mobil popadnu do ruky. Naposledy se rozhlédnu po pokoji. Ze zamyšlení mě vytrhne otcův hlas. "Pojď už. Za pět minut máme nabrat Lea. " Zvednu tedy svoji tašku a svižně seskočím ze schodů. Normálního člověla by asi nenapadlo skákat 25 schodů jen tak, ale já svůj skok ovládám pomocí větru.
Když už nabeteme i Lea otec vyjede směrem na nádraží. Máme ještě 10 minut.
Na nádraží dojedeme přesně ve 12:00. Naposledy se s otcem rozloučím, vemu si svoje věci a společně s Leem vyjdem vstříc naší budoucnosti.
Vlak akorát přijížděl. Počítal jsem s tím že tu bude málo lidí, ale opravdu jsem nečekal, že tu budeme jen mi dva. Vesele se na sebe podíváme když nám to oběma dojde. "Jsme asi opravdu výjimeční." zasměje se Leo a já se k němu přidám. Ve chvíli kdy vlak zastaví z něho vystoupí starší muž. "Dobrý den chlapci. Mohu vidět vaše dopisi?" otáže se celkem příjemným hlasem. Oba nastejno vytáhneme dopisy a předáme je onomu muži. Ten jen uznale pokýve hlavou. "V tom případě výtejte na Akademii. Vaše zavazadla vložte k ostatním a běžte si sednout na volná místa. Cesta bude trvat ještě tři dny. V každém kupé je připojení k interneru, elektrická zásuvka, nějaké občerstvení a 6 míst na spaní. Moc se neubydlujte. Je to jen na tuto cestu." tím svůj proslov ukončí a vřele se usměje. Poslechne jeho příkazů a najdeme si jedno volné kupé. Po cestě jsem se snažil koukat kolik lidí tu ještě je. Napočítal jsem jich 49 a to jsem prošel zhruba třetinu vlaku. Nakonec nás není až tak málo.
V kupé se ihned uvelebím na jednu z postelí. Leo udělá to samé. Po pár minutách čekání se vlak rozjede a pro nás už není cesty zpět.
* Omlouvám se za kratší kapitolku. Bohužel jsem na brigádě a jsem nucen psát na telefonu. Také se omlouvám za delší časový rozestup mezi kapitolami. Pokusím se teď vydávat pravidelněji. :D zatím se mějte :3 *
