Ve zbývajícím času jsem se seznámil i s ostatníma holkama. S Kate jsem se dost sblížil. Máme toho hodně společného. Karl si také našel svou favoritku. Jmenuje se Katarina. Je celkem vysoká, což se le Karlovo postavě hodí. Má krvavě rudé, dlouhé vlasy, hnědé oči a její mocí je telepatie a telekineze. Oboje jsou mocné a užitečné schopnosti. A Leo? Ten si omotal Ashly kolem prstu. Sem zvědaví jak dlouho s ní vydrží. Její moc je mlžná podoba. Dokáže své okolí zahalit mlhou a sama se v té mlze dokáže rozplynout. Je to zajímavá schopnost, ale můj stín je účinější. Společně s holkama nám cesta utíkala mnohem rychleji. Hráli sme různé hry a tak podobně. Za celé dva dny cesty se stavělo už jen párkrát. A po dlouhé cestě.... Jsme konečně tam.
______________________
Vlak zastavil na nádraží. Předem nám byli dány instrukce. Vzali jsme si své věci a vyšli z vlaku. Nikde jsem však neviděl žádnou školu. To je vtip? Podle Leova výrazu jsem usoudil, že je stejně zmatený jako já. Schromáždili nás na velkém prostoru. Stáli jsme celkem v předu, takže jsem dobře viděl co se dělo. Předstoupila před nás žena. Vztyčila ruce k obloze a nakreslila nějaký znak do vzduchu. Z jejích rukou vyšlehl fialový záblesk a ona ruce namířila před sebe. Kreslila nějaké další znaky, které díky fialovým zábleskům byli viditelné. Když dopsala poslední klekla si na zem a rukou na zem opsala oblouk. Poté se zvedla, natáhla ruce před sebe a tleskla. Jakmile tento zvuk zazněl, znaky se začali vzdalovat od sebe do tvaru půlkruhu. Když byli všechny na svém místě, všechny modře zapláli a nám se naskytl neobvyklý pohled. Skrz namodralý portál před námi bylo vidět na velikánský areál Akademie. Spoustu hřišť, lidí, jezero a samotná Akademie. Byla to vysoká rozlehlá budova, připomínající novodobý zámek. Byla lehce našedivělá s jasně modrou střechou. Hlavní přístupovou cestu lemovaly vysoké tůje. Na loukách kolem jezera běhala všemožná stvoření.
Aniž bych si jich všiml vyšli z portálu tři osoby. Dva muži a žena. Muž uprostřed měl dlouhé hnědé kalhoty. Na sobě rudý přehoz,který byl v rozkroku roztřižený a táhl se až po kolena. Byl zapnut elegantními knoflíky. Vypadal vcelku mladě. Měl krátké hnědé vlasy a neupravené strniště na bradě. Muž a žena po jeho bocích měli černo-červený bojový úbor, kożené výstuhy a krátké meče na zádech. Jejich tváře kryly totožné bílé masky s rudým pruhem na příč. Vypadali schopně a mocně. "Vítejte na Akademii. Jsem ředitel Noah Storner. Portál který vidíte za mnou vede do druhého světa. Nebudu vám zde zdlouhavě vysvětlovat co je druhý svět. Stejně se to dozvíte na hodinách profesora Tonqa. Vezměte si prosím svá zavazadla a následujte mne. " pronesl nemaskovaný muž hlasitým, ale vlídným proslovem. Bez zbytečných otázek jsem vzal své věci a pustil se na cestu. Při průchodu portálem mě podivně brněla kůže. Nejspíše důsledek magie. Nikdy dříve jsem se neteleportoval, pokud nebudu počítat své stínové přesuny.
Za portálem nás čekala celkem dlouhá, rovná a hlavně tichá cesta k budově Akademie. Opravdu celou cestu nikdo nic neříkal. Tedy nikdo z nováčků. Rozdíl byl poznat hned. Starší studenti šli napřed. Po cestě mezi nimi začala přibývat různá zvířata a stvoření. Asi nějací přátelé. Nevím jak to ve druhém světě funguje.
Než jsme vešli přímo do budovy, odebrali nám zavazadla se slovy, že je najdeme ve svích pokojích. Poté se nám otevřela veliká, modrá brána, vedoucí na malé, čtcercové nádvoří s kašnou uprostřed. Vypadalo to zde spíš jako v nějakém parku. Vysoké olejové lampy, lavičky, keře a stromky, zvuk zpívajících ptáčků a dřevěný altánek. Na první pohled to bylo okouzlující. Prošli jsme nejrychlejší cestou skrz park do kamené haly. Na stropě hořela světla, na stěnách visely obrazy, pod nimiž byly čalouněné sedačky. Také tu bylo dvoje schodiště a troje dveře. Ředitel nám řekl že se nacházíme v rozdělovací hale. V levo je křídlo pro dívky a v pravo pro chlapce. Schodiště vedou pouze do vyšších pater ubytovacích křídel. Velké prostřední dveře vedou do chodby, která se následně rozděluje a táhne se po celé Akademii. Dá se tudy dojít do učeben, jídelny a velkého sálu, kam máme teď údajně namířeno. Všiml jsem si nástěnky na které byli rozepsány rozvrhy pro jednotlivé třídy. Po chodbách byla rozmístěna světla, různá odpočivadla a police s knihami. Podle ředitele, který nás celou cestu vede, jsou toto jen knihy na volný čas. Knihy které jsou opravdu cenné a užitečné uchovávají v knihovně. Všiml jsem si, že v rozdělovací hale nás opustilo dost studentů. Odhaden nás tu zůstalo tak dvacet. Buď můj odhad byl špatný, nebo se sem někteří dostali už ve velice útlém věku. Pomalím tempem jsme došli až do velkého sálu. Bylo zde vyvýšené podium. Skrz veliká okna sem proudilo polední světlo. Ředitel nám poknul abychom se usadili na lavice, které byly u každého z mnoha stolů. Vypadalo to jako druhá jídelna.
Ředitel si stoupl na podium a spustil: "Dovolte mi, abych vás zde znovu přivýtal. Vaše zavazadla už jsou ve vašich pokojích. Byli jste náhodně rozlosováni po čtyřech. Jakožto prváci jste byli umístěni do čtvrtého patra. Dnešní den máte volný. Využij te ho dle libosti. Doporučuji vám si projít školu a areál. Nehrozí že by kdokoliv zabloudil. Škola a její pozemky jsou dobře ohraničeny. Dále bych doporučil kouknout na rozvrh, který je na nástěnce v hlavní chodbě. Večeře je v 19:00 , oběd ve 13:00 a snídaně od 7:00. Večerka je neurčena. Do 22:00 musí být všichni v budově školy. Zítra se prosím všichni ráno v 8:00 sejdeme zde. Přijďte prosím v treninkovém oblečení. Bude předvádění vašich schopností a následné rozřazení do pětičlenných skupin. To je ode mě vše. Nyní se prosím odeberte do vašich pokojů. Ženě u dveří nahlašte své jméno. Bude vám řečeno číslo pokoje a předány klíče. Přeji vám příjemný zbytek dne. " zakončil svůj proslov ředitel a zmizel. Během jeho proslovu sem nás napočítal dvacet. Takže čtyři týmy. Asi budeme soutěžit nebo tak něco. U dveří už stojí zmíněná žena a dává instrukce prvním v řadě. Nijak nespěchám a jelikož jsem Karla, Lea i Kate ztratil z dohledu stoupl jsem si na konec řady a čekal. "Další..." vytrhlo mě z myšlenek. "Tvé jméno prosím." mile na mě promluvila žena. "Nicolas Reuwen" řekl jsem ženě a čekal na číslo a klíče. "Pokoj 12. Tady máš klíče. Mimochodem nějaký chlapec, myslím že se jmenoval Leo, mě prosil abych tě tam přepsala. Snad nemá v plánu ti nic udělat. " To je borec. Je vidět že se už dlouho známe a myslíme podobně. Stručně jsem ženě vysvětlil že Leo je můj přítel a že mi nic nehrozí. Hned jak to pochopila jsem jí poděkoval a vydal se do svého nového pokoje.
